Promrhanych 2,5 mesice ? - Omyl

Média nám prezentují, jaká je to katastrofa nemít 2,5měsíce
vládu (jaksi se již zamlčuje, že ekonomika je vzdor tomu stabilní,
koruna nijak dramaticky nekolísá, systémy se nehroutí) a přitom těch
2,5 měsíce ukázalo pravou barvu všech zúčastněných hráčů
naší politické scény. O to více pikantní je skutečnost, že se
strany a politici odhalili sami bez skandálů pseudokaus atd… Začněme
u vítěze voleb ODS, strana která svůj předvolební boj postavila
na fóbii z rudého bolševika sice nepřesvědčila většinu a nebýt
konstrukce Kubiceho, bůh ví, zda by vůbec byla vítězem (ona ta
paměť z let 90 je přeci jenom lepší a navíc dát si do antirudého
úderného komanda profláklé komunisty…) nicméně za její úspěch
se dá považovat vytvoření mediálního obrazu spojenectví
ČSSD-KSČM, čimž de facto znemožnila středovým, ale do té doby spíše
mírně levicově orientovaným stranám SZ a KDU ČSL, orientovat se v
první fázi spíše nalevo. I s touto podporou však jasný vítěz
voleb nedosáhl na nadpoloviční většinu. Vzápětí, když se
ukázalo, jak nedemokraticky jednotná je ČSSD, že opovrhuje i miliónovými
úplatky, jsme tedy byly svědky nevídaného obratu a to jednání ODS
s KSČM zřejmě ve víře, že když tato strana pomohla Klausovi na
Hrad, že by mohla vypomoci i nyní. K tomuto obratu však nedošlo,
komunisté moc dobře znají své voliče a stejně tak si moc dobře
uvědomili, jak je podpora Klause u svých voličů poškodila. Tento krok
byl pro strany středu prvním zemětřesením, jako strany vezoucí se
na antibolševickosocdemácké vlně, která jim částečně svazovala
ruce, zůstaly náhle osamoceni, nicméně se svou tvář v této fázi
rozhodly tak lacino jako ODS neprodat. Uchýlily se tedy ku kampani
antidemokratické ČSSD jakožto strany neuznávající výsledek voleb.
Druhé zemětřesení však přišlo v zápětí, ODS ve své touze po
moci za každou cenu, vzápětí hodila přes palubu i je a to nejen
vládní podporou, ale především ochotou změnit volební systém. ODS
a hlavně pak Topolánek tímto krokem vykopali sami sobě hrob. ODS
totiž předchozími obraty sama popřela antibolševickou a
antisocdemáckou politiku a tím těmto stranám zcela rozvázala ruce. Realita
dnešních dní je tak následkem výsledného. Abych nebyl neobjektivní,
spatřuji hlavní prohru ODS nikoliv v jejím programu či členské
základně (ve které vyrůstají opravdoví pravicoví členové) ale v
tom, jaké si postavila vrcholové vedení – složené ze
zakomplexovaných neschopných lidí, navíc z poloviny komunistů a to je
bohužel důsledek doznívajícího vlivu Václava Klause. Snad chování
pánů Topolánků přiměje členy této strany, aby do svého čela
postavila takové zástupce, za které se pravicově orientovaný volič
nebude muset stydět. Dnešní prohlášení ODS vybízející opět k
antibolševickému a antisocdemáckému boji, který má nastolit vládu
vševítězné ODS lze brát snad už jen jako špatný vtip z
vlastních voličů…
Přejděme tedy k druhému velkému hráči ČSSD – Jiří Paroubek
udělal hned v úvodu kapitální chybu, nezvládl tlak posledních
dnů, Kubiceho aféru a spolu s hladinkou alkoholu svým projevem vstřelil
vlastní gól v situaci, kdy většina masmédií vytvářela jeho
obraz autoritářského rudého vůdce. Český národ není na omluvy
zvyklý, čili ani ta jeho moc nepomohla, po vystřízlivění se nicméně
zhostil své úlohy mistrovsky. Byl v mírné výhodě, neboť díky
předvolebním bojům dostal od své strany důvěru a jeho obraz
autoritářského vůdce již média vyprodukovala dávno předtím ať se
zakládal na pravdě nebo ne. Jeho úloha přitom byla prostá: vydržet
mediální tlaky (což by pro vrcholového politika měla být
základní látka), nechat situaci běžet, neukvapit se a počkat si na svou
chvíli až ODS ukáže středovým stranám, čeho je schopna. Dokázal
toho za cenu neústupnosti, za kterou mu ale jeho voliči jsou
vděčni, navíc volič ČSSD spíše zkousne pasivní podporu KSČM než ODS
(tím spíš při vedení jaké ODS má: komunista jako komunista).
Události dalších dnů ukážou, jak autoritářský a nedemokratický je
Jiří Paroubek při nastávajících jednáních s Kalouskem. ČSSD
má obrovskou výhodu, dokázala vyplnit vakuum po Miloši Zemanovi a
pokud se jí podaří sestavit vládu, pak po pár měsících ochabnou
antisocdemáckobolševické pressfobie (bohužel mnohem více nám hrozí
nacionalismus než bolševismus což je přirozená daň za stále
mladou a nevyzrálou EU ) a jako strana bude mít nejlepší šanci být budoucím suverénním vítězem voleb. Nutno ale dodat že před Jiřím Paroubkem ovšem teprve stojí rozhodující kop a tím bude obsazení vlády a programové ujednání.
KSČM v podstatě neměla v povolebním boji příliš na výběr,
nemůže si dovolit spolupráci s pravicovými stranami a přestože počet
komunistů-poslanců v ostatních stranách převyšuje počet
zvolených poslanců za KSČM, je stále obrazem bolševického zla, které i
já mám stále v živé paměti. Nicméně, jak jsem již psal,
spatřuji opravdové nebezpečí pro demokracii jinde. A není to ani tak
politikou KSČM jako takové, nýbrž vývojem okolního světa a Evropy
především. Doba SSSR je nenávratně pryč a nebýt SSSR komunisté by
v CSR nikdy nevládli. Ani to se ale do dnešní bolševické fobie
nehodí a dnešní mladí neví ani kdy a kdo rozdělil ČSFR.
Vyčkávací pozice KSČM nicméně přináší své ovoce, jejich pole
působnosti se jim pomalu otevírá a nezmění to ani uměle vytvářený
obraz ODS.
KDU-ČSL strana doufající ve volební vítězství ODS, musela být
výsledkem voleb šokována nejvíce, jejich postup nijak nepřekvapuje,
je stranou která se snaží být jazýčkem na pomyslné misce vah,
má už v tom letitou praxi a navyklé voliče. Kalousek rozhodně není
hloupým politikem a již dávno seznal, že Topolánek či Paroubek
jsou z jeho pohledu prašti jako uhoď. SZ strana, která se s svým
původně levicovým programem propadla, se pokusila orientovat na střed a
vyplnit místo po US-DEU, což se jí i podařilo, bohužel za cenu,
kdy přestřelila a z původního konceptu, zůstal jen název,
naštěstí pro ni, se v jejich řadách nepodaří navěky tutlat snahu
orientovat se tak, jako je tomu u ostatních evropských zemí, tedy spíše
vlevo. I oni se teď musí cítit být postojem ODS podraženi, navíc
jim v případných dalších volbách neskýtá naděje na
znovuzvolení už pro změnu programu a politické orientace. Jestli do budoucích
let máme mít z něčeho obavu pak to není naše politické spektrum
a to v celé své šíři ale sílící nacionalismus a neobjektivita a
nízká kultura médií, v tom vidím pravou hrozbu demokracie.

Emil V.

Děkuji jednomu ze čtenářů za tento příspěvek a nezměněný ho zde publikuji.