úterý, července 17, 2007

Osvícení Poslanci

Celkově poklidnou okurkovou mediální atmosféru, ve které vedl prim veledůležitý rozvod Jiřího Paroubka, rozdmýchal před pár dny otevřený dopis padesáti umělců a osobností podporující referendum. Jedním z jejich hlavních argumentů je samozřejmě to, že politici k rozhodování o umístění cizí vojenské základny nemají mandát, neboť před volbami politické strany nedeklarovaly svůj jasný postoj k této otázce.

Otevřený dopis byl jako píchnutí do vosího hnízda. Okamžitě se v médiích vyrojila spousta proradarových komentářů, zkoumajících, kdo je opravdu umělcem a kdo je osobností, kdo správně položil otázku, kdo si nenašel na internetu již odpověď a samozřejmě, jestli vůbec vlastně mají právo, respektive mandát, ptát se vůbec či něco podporovat atd. Najednou osobnosti, dříve tak hýčkané a vychvalované za podporování mediálně oblíbených záležitostí se označují za hlupáky u piva (velmi oblíbený "argument" příznivců radaru a odpůrců referenda), které mají poslušně držet hubu a krok a laskavě o sobě nechat rozhodovat odborníky poslance.

Že umístění v naší republice vojenské základny systému, o němž mají i američtí zákonodárci pochybnosti, je věcí politickou a ne odbornou, je obecně známo. Nerozhodujeme o umístění součásti ověřeného obranného systému, ale zatím jen hračky současné administrativy, amerických vojáků a velkých firem: zatím nefunguje a stejně jako jiné projekty v minulosti vůbec fungovat nemusí. Systém měl od roku 1999 při zkouškách úspěšnost něco menší než 60 procent a to ještě v podmínkách, kdy věděl, co na něj letí, kudy to letí a že ho to vůbec nebude mást. Skutečný test, jímž by byla v náhodný moment odpálená skutečná raketa (samozřejmě bez nálože a zacílená kamsi do neobydleného prostoru), a na níž by systém měl zareagovat, se kupodivu dosud vůbec neuskutečnil. Je zvláštní, že přípravy na testy "fungující" protiraketové obrany zabíraly vždy dost času - až se vkrádá podezření, že testy slouží pouze k uchlácholení skeptických amerických politiků, kteří by mohli armádě sebrat hračku a dodavatelům velmi příjemné dlouhodobé kontrakty.

Občas se argumentuje tím, že zrovna o vojenských základnách nikdy nerozhodovalo referendum. Jenže to bylo v situaci studené války, která jaksi už dávno skončila. Tyto základny vznikaly pro vyzkoušené a samozřejmě funkční obranné a útočné prostředky. Je docela možné, že budeme společně s Polskem prvními zeměmi světa (Dánsko a Velká Británie jsou trochu jiný případ, tam jsou využity již existující základny, plnící i další funkce, než jen ty údajně protiraketové), které si u sebe nechají postavit vojenskou potěmkinovu vesnici. Bylo by zajímavé zjistit - pokud se základnu podaří protlačit - co se stane v situaci, kdy systém nebude úspěšný a jeho vývoj bude ukončen. Počítají naši politici vůbec s touto možností? Bude v bilaterální smlouvě bod o jejím okamžitém rozvázání a zrušení základny v takovém případě?

Doufejme, že čeští zákonodárci tuto alternativu již dávno probrali a jen nějakou náhodou o výsledku zapomněli informovat veřejnost. Díky zastáncům radaru člověk ví, že je to dvousetčlenná skupina odborníků na všechno, nemající vůbec, ale vůbec nic společného s tím sprostým lidem, žvanícím někde u piva. Jen je trošku zvláštní, že těmto kvalifikovaným odborníkům stačilo sdělit, že u nás má stát radar, aby si okamžitě vypracovali názor, který od té doby de facto snad nikdo nezměnil. Politici ke svým rozhodnutím nepotřebovali tisíce odborných studií, tajných materiálů a kdo ví jakých ještě obyčejnému občanovi nedostupných informací, jejichž neznalost nás ostatní diskvalifikuje v právu se k otázce umístění základny prostřednictvím referenda vyjádřit: na poslaneckou sněmovnu asi prostě sestoupil sám Duch Svatý…

Štítky: ,



pošli na vybrali.sme.sk

úterý, července 10, 2007

JE Temelín

Rád bych tento článek pojal hlavně jako odbornou přednášku o fungování JET a v menší míře jako článek politický, přesto si myslím, že na tyto stránky patří a že se zabývá současnými politickými problémy ČR. Proto se předem omlouvám, pokud někdo nebude něčemu rozumět. Alespoň bude mít ten dotyčný podmět k dalšímu studiu:-)

Začnu tím, jak vlastně Jaderná Elektrárna Temelín (dále jen JET) funguje. Je to typ jaderné elektrárny s tzv. „tepelným reaktorem“, nebudu zabíhat do technických podrobností, ale důležité je to, že v ní je zapotřebí moderátor, který umožňuje a řídí štěpnou reakci. Moderátorem v JET je obyčejná voda (obyčejná znamená destilovaná H2O, dělají se i reaktory s těžkou vodou) a právě to některé (neznalé) odpůrce zvedá ze židlí – JET přece vypouští vodu do Vltavy! Tak se uklidněte, milý aktivističtí přátelé, vysvětlím – základem elektrárny s tepelným reaktorem jsou totiž hned 3 okruhy – primární je reaktor obklopený vodou, která pod velkým tlakem (řádově v MPa) a s vysokou teplotou (přes 300°C) cirkuluje potrubím primárního okruhu. Ještě připomenu, že i přes takto vysokou teplotu se jedná o kapalnou vodu, je to právě díky obrovskému tlaku, který zvyšuje teplotu varu. Tato voda je opravdu radioaktivní a při požití by mohla způsobit vážné zdravotní problémy. Upozorňuji, že pouze při požití, při kontaktu s pokožkou nebo pouze při pohybu v jejím okolí by vám vážnější riziko nehrozilo. To je tedy primární okruh. Sekundární okruh „začíná“ v tzv. parogenerátoru, který si velice zjednodušeně můžeme představit jako nádobu naplněnou vodou, kterou prochází potrubí primárního okruhu. Tepelná výměna tedy probíhá přes trubky a voda v sekundárním okruhu již NENÍ radioaktivní. V parogenerátoru se vytváří pára, která cirkuluje přes lopatky turbín, které dále přes alternátor vyrábějí elektrický proud. Pára poté pokračuje do tzv. kondenzátoru – tudy prochází potrubí terciárního okruhu, ve kterém proudí studená voda, která páru sekundárního okruhu ochlazuje a ta zpětně kapalní. Terciární okruh prochází nejvýraznější částí elektrárny – chladícími věžemi. V nich je voda terciárního okruhu zpětně ochlazována (technické podrobnosti opět vypustím). Jediná voda, která je tedy vypouštěna do okolí, je ta z terciárního okruhu, je tedy naprosto nezávadná a neradioaktivní.

Další obavou aktivistů je možnost jaderného výbuchu elektrárny. Tak na to zapomeňte, reaktor nemůže vybouchnout jaderným výbuchem jako třeba atomová bomba, hned vysvětlím. Ještě odbočka – někdo by mohl argumentovat výbuchem v Černobylu – v Černobylu došlo k explozi vodíku, nikoliv k neřízené jaderné reakci. Tepelný reaktor je totiž závislý na přítomnosti vody ve svém okolí – ta totiž zpomaluje neutrony na rychlost, při které jsou schopné rozštěpit jádro. Pokud by se s elektrárnou začalo cokoliv dít ( k bezpečnostním opatřením se dostanu za chvíli), voda bude vypuštěna nebo (pokud by to nešlo, v případě opravdu katastrofického scénáře) se sama začne vypařovat a než reaktor dosáhne kritické teploty, při které by se začalo tavit jaderné palivo nebo se začala voda rozštěpovat na vodík a kyslík, bude štěpná reakce sama zastavena.

Bezpečnostní opatření. Těch je v Temelíně nespočet - začnu aktivními, tedy elektronikou – elektrárnu je možno ovládat „ručně“, pokud by však došlo k selhání lidského faktoru – jako se to stalo třeba v Černobylu – má Temelín jištění v podobě 3 záložních systémů, které převezmou kontrolu nad elektrárnou ihned, pokud by lidské jednání vedlo k ohrožení bezpečnosti. Tyto systémy se po „převzetí kontroly“ stávají jediným řídícím prvkem elektrárny a lidský zásah do systému je od té chvíle vyloučen. Jak už jsem řekl, systémy jsou 3 a jsou plně zastupitelné, tudíž i když dojde k selhání 2 počítačů, je tam ještě 3. Vezmu tedy čistě hypotetickou možnost, že se obsluha elektrárny zblázní a někomu se podaří zničit všechny tři řídící systémy. V takovém případě je elektrárna vybavena pasivními bezpečnostními prvky – jak už jsem říkal a jak je známo, jediná potenciálně nebezpečná věc v jadrné elektrárně je jaderný reaktor. Mnoho lidí má představu, že je to obrovské monstrum, ale ve skutečnosti jsou ty v Temelíně velké asi jako malý autobus postavený „na čumák“. Reaktor je zapuštěn v železobetonovém lůžku, navíc celý primární okruh je uzavřen v tzv. Containmentu, což je železobetonová kopule s tloušťkou několik desítek centimetrů, která je navíc zevnitř vyztužená silnými ocelovými lany. V USA byly provedeny zkoušky na odstavené elektrárně, kdy do Containmentu narazilo letadlo Boening 737 s plnou nádrží paliva. Containment přežil bez větší újmy (asi 10 cm „krátery“ na povrchu v místě, kde narazily motory letadla). Tím je tedy vyloučena i možnost dokonaného teroristického útoku (nehledě na to, že trefit velkým dopravním letadlem containment je věc velice složitá i pro špičkového armádního pilota).

Další hypotetickou hrozbou je zemětřesení v oblasti elektrárny. Tato hrozba je vyloučena tím, že se jaderné elektrárny stavějí vždy na žulovém masivu – JET není výjimkou.

Zatvrzelý odpůrce JET a jaderné energetiky by mohl namítnout další dvě věci – ekologická zátěž v podobě vyhořelého paliva a to, že i přes ty pohádky co tu vyprávím se pořád dočítá o nějakých selháních a poruchách v JET. Nejdříve se zaměřím na to druhé – už v dávné minulosti jaderné energetiky byla ustanovena Mezinárodní stupnice jaderných havárií – se stupni od 0 (odchylka bez vlivu na bezpečnost – například teplota v primárním okruhu vzroste nebo poklesne neplánovaně o 10°C) až po 7 (Velmi vážná havárie s velkými dopady na okolí – např. havárie v Černobylu). V Temelíně se doposud nestala odchylka nebo havárie, která by byla natolik vážná, že by dosáhla byť stupně 0 na MSJH. Veškeré poruchy nabývaly závažnosti prasknutí jednoho ocelového lana v containmentu (může jich prasknout až 10 bez toho, aby se blok elektrárny musel odstavit), toho, že nezodpovědný technik nedovřel kohoutek od potrubí a do připravené havarijní nádoby vyteklo několik desítek litrů lehce radioaktivní vody apod. Ekologický dopad elektrárny je dvojí – okamžitý dopad je nulový, jediné zplodiny vycházející z elektrárny jsou teplá voda a vodní pára vycházející z chladicích věží. Dlouhodobá ekologická zátěž je vyhořelé jaderné palivo. To je v současné době u nás dost neaktuální problém, protože první palivo vyprodukované našimi JE, které bude potřeba trvale uložit, bude asi za 30 let. Celosvětově už je to problém trochu závažnější, musí se stavět nákladná trvalá úložiště hluboko pod zemí. Toto bude odstraněno nástupem elektráren s reaktory tzv. IV. generace – ty se liší v mnoha technických aspektech od současných reaktorů, hlavními výhodami jsou vyšší účinnost (až 50%), výroba vodíku termochemickou cestou (např. pro zásobu vodíku do palivových článků pro provoz všech tuzemských automobilů by stačila elektrárna s výkonem 4 dnešních Temelínů) a hlavně možnost přepracování vyhořelého paliva – to je zpracovávané v mnoha krocích až do fáze, kdy obsahuje pouze málo nebezpečné izotopy s krátkým poločasem rozpadu, které nebudou potřeba dlouhodobě skladovat. Se zkušebním provozem reaktorů IV. generace se počítá okolo roku 2010 a první komerční elektrárna s tímto typem reaktoru bude spuštěna kolem roku 2030.

A teď bych se rád vrhnul na politické pozadí „problému“ JET – proč proti ní tak hrozně brojí organizace jako Jihočeské matky a další podobné v Rakousku? U Jihočeských matek je to způsobeno buď jejich neznalostí jaderné energetiky a z ní vyplývajících obav živených médii (omlouvám se, bude to znít asi povýšeně, ale většina členů této organizace nemá o tom, jak funguje JET ani páru) nebo záměrnou činností proti našemu státu (odvážné tvrzení, ale já bych se nebál lidi, kteří i přes své znalosti v oboru podporují zastavení JET, označit za vlastizrádce – při zastavení JET se staneme obrovsky závislí na energii z ostatních států, protože Temelín produkuje asi 30% tuzemské elektrické energie).

Z důvěryhodných zdrojů (rodinný přítel pracuje v JET) vím, že Jihočeské matky jsou placeny z Rakouska. A proč tedy tak brojí Rakušané? Je to to samé jako u nás – lidé jsou buď zastrašováni autoritami a bojí se, nebo se snaží JET zastavit v politicko-ekonomickém zájmu. Když se podíváte na oficiální brožuru EU, zjistíte, že ČR, Rakousko a Dánsko jsou jediné země EU, které jsou schopné dlouhodobě a trvale vyvážet elektrickou energii do jiných států. JET produkuje nesrovnatelně levnější elektřinu než rakouské vodní elektrárny a navíc je schopná jí dodávat stabilně a celoročně. Zabrala tedy rakouským energetickým společnostem velkou část jejich trhu s elektřinou a to je jediný pravý důvod, proč se blokují hranice a proč se v Rakousku pořád křičí něco o žalobách na ČR. Na závěr tohoto odstavce ještě dodám, že na oficiálních stránkách ČEZu můžete najít tabulku aktuálních vývozů a dovozů el. Energie z a do ČR. Do Rakouska stále proudí okolo 600 MW, což odpovídá skoro 1\3 výkonu Temelína. Jinými slovy, pokud by se Rakousku podařilo zavřít Temelín, začne ČR, a Rakousko ještě víc, dovážet hodně drahou elektřinu ze zahraničí a oni sedláci na hranicích a Jihočeské matky by se nestačili divit účtům za proud.

To je ode mě asi vše, doufám, že jsem vás nezahltil termíny a že si každý z mého článku něco odnesl. Případné dotazy a nejasnosti můžeme vyřešit na diskuzi pod článkem. Děkuji za přečtení článku,

poslal Ahura

Štítky: ,



pošli na vybrali.sme.sk

čtvrtek, července 05, 2007

Dobrý sluha, ale zlý pán

Známé přísloví říká, že oheň je dobrý sluha, ale zlý pán. Přísloví ledacos napoví. Toto přísloví napovídá, že cokoliv, co se vymkne kontrole, je nebezpečné a zhoubné, přestože dokud slouží, plně ovládáno lidmi, může se jednat o věc potřebnou a přínosnou. Krása přísloví tkví v tom, že přes zdánlivou banalitu míří na věci významné a všeobecně platné.

Například na tak zvaný volný trh. Není snad trh stejně nebezpečný jako oheň, stejně neinteligentní jako oheň, stejně zlovolný jako oheň? A přesto je pro některé – a velmi mocné - nedotknutelným, tabu. Žijí mezi námi lidé, pro které je trh smysl všeho, hodnota sama o sobě. Není pro ně důležité, s čím trh obchoduje, hlavní je, že se obchoduje. Pro ně není trh pouhý nástroj na určování cen, či nástroj na efektivní komunikaci mezi dodavateli a odběrateli, pro ně je trh něčím víc. Pro ně je to božstvo, jemuž se koří, kterému slouží, a od něhož za to na oplátku očekávají, že se jim odmění bohatstvím a slávou. Pro svobodu trhu jsou připraveni zbavit svobody každého, kdo se opováží tuto jejich modlu odkázat do patřičných mezí, mezi oheň, vodu, elektřinu a všechny další síly, které musí být pod kontrolou, nemají-li napáchat škodu.

Jenže trh je nevědomý nástroj, černá skříňka, do které na jedné straně sypete nabídku, na druhé poptávku a uprostřed vám vypadávají ceny. Za hodinu práce v kanceláři dvě hodiny pokoukání v kině. Tři osobní automobily za sbírku známek, kilo jablek za půlku chleba a čtyři rohlíky. To vše pro zjednodušení vyjádřeno v penězích. A tak je to také správné, protože dělba práce, která je nezbytným předpokladem úspěchu člověka jako druhu, je bez směny, a tedy trhu, nemyslitelná. Jenže stejně spolehlivě, jako určí cenu kapounů, určí trh i cenu nájemné vraždy, nebo dětské pornografie. Trh totiž není morální, neví, co je dobré a co je špatné. Trh určuje ceny, nic víc. A pokud mu v tom nikdo nezabrání, ocení bez rozpaků otroka do dolů, či dítě jako dárce orgánů. Pokud se nechceme smířit s tím, že je nájemná vražda, či dětská pornografie, běžná komodita stejně jako houska na krámě, nemáme jinou možnost, než trh regulovat.

Stoupenci volného trhu přesto veškeré regulace odmítají, za svého největšího nepřítele považují stát a hlasitě volají po co největším omezení státní regulace. K čemu by došlo, pokud by uspěli? Je to prosté – státní regulaci by nahradila regulace korporací. Je to nevyhnutelné, protože regulace – tedy schopnost ovládat a přetvářet svět, ve kterém žijeme - je samotnou podstatou lidské civilizace. Obchodní společnosti žijí ve světě, který je tvořen trhem. I ony mají přirozenou tendenci svůj svět regulovat. Ostatně tak již činí. Co jiného než svého druhu regulace jsou všechna ta licenční ujednání, všeobecné obchodní podmínky, pracovní řády, manuály, zalistovací poplatky, věrnostní slevy, reklama, úplatky?

Zamýšlíme-li se nad trhem, je nesmyslné klást si otázku, zda jej regulovat, či nikoliv. Trh je regulován tak jako tak a není vyhnutí. Ta skutečně podstatná otázka zní: kdo má trh regulovat, a v jaké míře? Regulátorem trhu by měl být jednoznačně stát. Stát totiž nemá smysl sám o sobě, ale pouze jako nástroj, který si k zajištění své bezpečnosti a prosperity ustavili jeho občané. Stát neexistuje pro sebe, ale pro cíl zásadního významu, kterým je zajištění budoucí existence své společnosti. Lidé si stát sami ustavili, dobrovolně se vzdali v jeho prospěch části svých svobod. Stát je nástroj celku, nikoliv jednotlivce, má tedy mandát k přijímání opatření, která může jednotlivec pociťovat jako omezující, mohou však být v zájmu společnosti. To je kardinální rozdíl oproti obchodní společnosti, která existuje pouze sama pro sebe, respektive pro své majitele, a to s jasným cílem – přinášet zisk. Rovněž tak jsou obchodní společnosti odpovědny pouze samy sobě, respektive svým majitelům, zatímco stát je odpovědný všem svým občanům. Bohužel je třeba si přiznat, že toto je ideál (hraničí s utopií), který v reálném světě neexistuje. Přesto má stát k provádění regulací silnější mandát, protože je prostřednictvím voleb (byť často zmanipulovaných), pod kontrolou svých konkrétních občanů, a má tedy jasně danou legitimitu a odpovědnost, což se o akciové společnosti, jejíž vlastníci nejenom že nejsou známi, ale mohou se na burze změnit i několikrát během dne, říci nedá. Výše řečené ovšem neplatí pro státy obecně, ale pouze moderní občanské demokracie. V jiných formách státního zřízení nemá totiž státní regulace smysl, jelikož splývá s regulací korporací, ať již jsou jejich vlastníky osamělý diktátor, či hrstka oligarchů.

Zbývá ještě otázka míry, tedy jak důsledně trh regulovat? Příliš silná regulace se ukázala jako nevhodná, protože nedokáže pružně reagovat na měnící se podmínky. Příliš podrobná regulace je neúčinná, protože čím jsou předpisy podrobnější, tím snadnější je vyhnout se jim pomocí změny drobného detailu. Jsou však dvě pravidla, jejichž společným jmenovatelem je odpovědnost za důsledky svých činů, podle nichž lze míru regulace určit poměrně spolehlivě: za prvé je to princip poctivého zisku. To je takový zisk, který byl dosažen bez zneužití něčí slabosti, nevědomosti, či závislosti. Za druhé je to princip odpovědnosti za externality. Korporace musejí nést plnou zodpovědnost za dopady svých činů na sociální strukturu společnosti a životní prostřední. Regulace musí být tím silnější, čím více jsou změny na životním prostředí, které korporace svojí činností způsobují, nevratné. Ať již se jedná o zásahy do krajiny, nebo o čerpání zdrojů.

I když je regulace trhu jako taková nevyhnutelná, neznamená to ještě, že je automaticky prospěšná. Regulace, kterou by zavedly korporace, by byla výhodná pouze pro ně. Takzvaný volný trh liberálů je totiž ve skutečnosti volný pouze pro ně a podle nich, nebo ještě hůře, podle toho, kdo si dokáže svá pravidla prosadit. Jenže taková volnost je výhodná pouze pro šelmy, kterým se dobře loví v džungli, kterou by se mohl trh bez státní regulace velmi snadno stát. Je otázkou, zda je toto cesta, kterou by se mělo lidstvo ubírat. Lidstvo pro zachování své existence stále více potřebuje jedince, kteří v džungli nedokáží přežít. Právo silnějšího může fungovat tam, kde jsou všechny plány a vize omezeny fyzickou existencí individua. Lidstvo však uvažuje a plánuje v rozměru celých národů a generací, a právo silnějšího je v jeho případě kontraproduktivní

Proto musí být trh omezován, aby nezačal omezovat on nás. Lidé, vydaní napospas trhu, se stávají na něm závislí a přicházejí o svoji svobodu, která se hromadí v rukou nepočetné hrstky. Člověk je trhem zbavován své důstojnosti a stává se z něj malá součástka ohromného stroje, ve kterém nemá cenu sám o sobě jako individuum, ale pouze zákazník, dělník, či obchodník, a zmenší-li se jeho potenciál v kterékoliv oblasti, zmenší se nejenom jeho cena, ale i jeho základní práva a spolu s nimi jeho svoboda. Svoboda člověka je však důležitější, než svoboda trhu. Trh je mocný nástroj, musíme s ním však jednat obezřetně a dávat pozor, aby nad námi nezískal vrch. Protože trh je dobrý sluha, ale zlý pán. Existence neregulovaného trhu je jen obtížně slučitelná s budoucností lidstva jako společenstvím rovnoprávných a svobodných jedinců.

poslal Tribun

Štítky: ,



pošli na vybrali.sme.sk

neděle, července 01, 2007

Stát, občan a jak by to mohlo být

Po článcích, ve kterých jsem se soustředil především na kritiku toho co mne pálí, cítím potřebu napsat také o tom, co si myslím že by mělo být uvedeno do praxe, aby se život alespoň většiny obyvatel co nejvíce přiblížil tomu opravdovému, důstojnému životu, který si lidská bytost zaslouží.

Nejde o vytvoření nějakého Ráje. Odtud nás Bůh vykázal a jasně určil, že vše další se bude odehrávat „v potu tváře“. Na potu nevidím nic špatného je-li vyvolán smysluplnou činností korunovanou užitečným výsledkem či následným pocitem uspokojení. Proč se ale máme potit hrůzou, vztekem, nebo studem, když v Bibli byl pot zmíněn pouze v souvislosti s chlebem?

To znamená že (pokud vynechám běsnění přírodních živlů do kterého počítám i epidemie) za to ostatní pocení si můžeme sami a tudíž – logicky – je v našich možnostech to změnit. Ne že bychom se nesnažili. Objevili jsme, že život člena tlupy je snazší než život osamoceného individua, byť to znamená částečné omezení osobní svobody a přijetí závazných pravidel. Tlupy (alespoň povětšinou) zmizely v propadlišti dějin, teď máme státy a v nich občany. Sepsal jsem si tedy pár bodů, které by měly být závazné pro stát a pro občana:


Co by mohl občan očekávat od státu který funguje jak by měl?

1)rovnoprávnost se všemi ostatními občany
2)rovnost šancí na sebeuplatnění (v závislosti na svých schopnostech)
3)dodržování lidských práv a ochranu svých občanských práv
4)pomocnou ruku v případě těžké životní krize (zde myšleno spíše materiální povahy)
5)zdravotní pomoc
6)svobodný přístup k informacím veřejného charakteru
7)dostupnost vzdělání
8)zajištění zdravého životního prostředí (alespoň co se týče veřejného prostoru)
9)kvalitní fungování státní správy a ostatních složek, zajišťujících občanovu ochranu před kriminálními živly nebo vnějším agresorem, či tlumící dopady způsobené požáry, povodněmi atp.
10)důchodové zabezpečení


Co by měl stát požadovat od slušného občana?

1)že poctivě odvede svůj díl potřebný k financování provozu státu
2)že nebude činit příkoří či jinak ztrpčovat svým chováním život spoluobčanům, byť by tím třeba neporušil zákon
3)že bude dodržovat zákony
4)že výsledky svého úsilí nabídne přednostně státu (např. na poli vědy a výzkumu)
5)že svou případnou nespokojenost s fungováním státu či rozhodnutím státní správy nebo justice projeví legálním a srozumitelným způsobem
6)že nebude zneužívat státní servis (zdravotnictví, pomoc v krizi atd.)
7)že se v rámci svých povinností a schopností postaví na obranu státu bude-li to třeba


Zkušenost napovídá, že mnohé body (v různé míře) naplňovány nebývají, ať už na jedné či na druhé straně. Pro občana z toho vyplývá že by tedy měl brát svou roli vážně (demokracie je přece vláda lidu) a více si hlídat práci těch kterým svěřil péči o své věci vezdejší. Měl by poněkud více přemýšlet nad tím jestli mu někdo nevěší bulíky na nos a pružně reagovat když něco takového zjistí. Neměl by být líný, když je to potřeba, vyrazit do ulic a tam dát viditelně najevo (aniž by při tom ničil hodnoty), že je ještě tady a že jen tak cokoli jeho zaměstnancům neprojde. Protože ulice je výkladní skříň státu a jedině tam je všechno dobře vidět. Taková lidová prověrka formou voleb, jednou za čtyři roky, je nedostatečná. Projevy nevole v celostátním měřítku jsou dost pracně realizovatelné. Čím více lidí se má na něčem domluvit tím je to těžší. Ale proč opomíjet totéž v rozměru krajů či obcí? Za prvé je zde větší prostor pro shodu na problému. Za druhé se přece říká že příklady táhnou. Přibývající referenda na téma radaru jsou toho ukázkou. Pokud by se, postupem času, stalo zvykem takto dát slyšet hlas lidu – vlády by s ním musely počítat. A také tomuto hlasu lidu přizpůsobit své konání. Snad by se tím dosáhlo toho aby ke svým voličům zaujaly odpovědnější přístup.

Avšak říká se: jaký pán – taký kmán a tak odpovědnost nese ten kdo řídí (byť má k tomu v demokracii pověření od toho kdo je řízen). Vláda je tedy ten kdo určuje chod věcí, zdálo by se. Ale je tomu tak pokaždé? Co když vláda odvádí svou práci natolik diletantsky, že umožní jednomu občanovi (případně několika) aby získal takový majetek, který mu umožní vytvořit jakýsi stát ve státě s tak silným vlivem na vládu, že přestane být vládou svých voličů a místo toho začne sloužit tomu kdo si ji podchytil? Dá se od takové vlády očekávat že bude vytvářet prostředí ku prospěchu většiny občanů a nebo spíše taková pravidla, která budou ve shodě se zájmy toho kdo ji řídí? Myslím že odpověď je nasnadě.

Jsem toho názoru, že rozumná a nezkorumpovaná vláda by měla mít zájem na co nejvyšším počtu subjektů v celé podnikatelské škále a to z nejednoho důvodu.
Za prvé: stabilita. Podnik, který je jedním z mnoha a z nějakého důvodu ukončí svou činnost, může být mnohem snadněji zastoupen a následně nahrazen, aniž by se tato změna výrazně projevila v zaměstnanosti, nedostatku zboží či cenovými výkyvy.
Za druhé: vědomí této nahraditelnosti stimuluje u jednotlivých podnikatelů potřebu originality, kvality, zkrátka konkurenceschopnosti a tak evokuje vývoj v kterékoli oblasti.
Za třetí: posiluje se význam dobrého jména firmy, dobré tradice a klade důraz na solidnost nejen vůči zákazníkům ale i k ostatním firmám na jejichž dodávkách či odběru je podnikatel závislý. Zjednodušeně řečeno „vybrušuje charakter“.
Za čtvrté: občanu který by rád podnikal se naskýtá mnohem více příležitostí a tak (i v případě že žádnou nevyužije) nesetrvává tento v nějakém malomyslném pocitu vlastní vyřazenosti což se pochopitelně promítá i do jeho postoje vůči vládě.
Avšak aby drobný podnikatel nevnímal svoje podnikání jako dočasnou činnost, musí mít od státu záruku že ho nenechá sežrat nějakým podnikatelským gigantem. To on sám nijak ovlivnit nemůže, byť by byl sebeslušnější, překypoval dobrými nápady a vzorem pracovitosti. To může zajistit jen vláda která nepustí mezi své ovečky žádné vlky odnikud zvenčí a čapne pořádně za ocas i ty zrozené uvnitř. Jde zkrátka o to neumožnit vznik velkopodnikatelů, kteří se později spojí s nadnárodními korporacemi a začnou bezohledně prosazovat své zájmy, všemi dostupnými prostředky legálními i nelegálními nebo na hraně obého.
Toho lze docílit dvěma způsoby: Buď nastavením limitů pro počet zaměstnanců, roční obrat a mnoha dalších faktorů a nebo (což je jednodušší) nastavit takovou progresivní daň, při které se vůbec nevyplatí být velkopodnikatelem. Já vím že to zavání omezováním všude proklamované svobody v podnikání. Avšak uvažme že každé bohatství od nějaké výše přestává být prostředkem k naplnění materiálních potřeb a bývá nadále využíváno jen k uchopení moci ať už ve skrytu či veřejně (nepočítám vložení přebytku do charity protože takoví andělé jsou výjimkou). Proto je tato regulace nezbytně nutná, aby svoboda menšiny nebyla vykupována nesvobodou většiny.

Opačná cesta vede k novodobému feudalismu, ve kterém vládnou tvrdou rukou podnikatelští baroni a knížata, držící svým vlivem vládu pod krkem, maje v rukou místo karabáče pracovní místa a místo meče mezinárodní obchodní dohody. Jejich žoldáky se pak stávají najatí právníci a zkorumpovaná justice i se státními úředníky. Zaměstnanec i drobný podnikatel se v tu chvíli dostávají do té části zad, kterou mi slušnost brání pojmenovat.
Jistě že zbývají oblasti, které nelze vykrýt drobnými podnikateli. Vědecký výzkum, stavba dálnice či přehrady, městská doprava, železnice, aerolinky a další. Zde je prostor pro rozumné podnikání státu, neženoucího se bezohledně za co nejvyšším ziskem, maje na paměti důležitost existence drobných podnikatelů. Stát by měl dodržovat princip „za poctivou práci – odpovídající odměna“, také v profesích pro něj nanejvýš důležitých (samozřejmě nejen v nich) jako je školství, věda, zdravotnicví … Může i zadat zakázku (je-li to potřeba) zahraniční firmě. Ovšem za předpokladu že si přiveze jen to co jí stát nemůže dodat, zaměstná přednostně domácí občany a práci řeší svými zaměstnanci pouze z profesních či prokazatelně početních důvodů. Splní objednávku, dostane zaplaceno a odejde. Firmou doposud zaměstnaní občané tím sice ztratí práci ale mohou přejít na jiný podobný projekt, částečně se rozptýlit v drobnopodnikatelské sféře nebo ve státním podnikání, které by za výše popsaných podmínek nebylo malých rozměrů.
Zisk je vždy více než daň ze zisku (navíc dobře „ošetřená“ šikovným daňovým poradcem). Dobře hospodařící stát by vytvářel dostatek pracovních příležitostí a zároveň umožňoval svým občanům seberealizaci v podnikání. Občan by měl slušnou možnost volby jak uchopit svou existenci. Dostatek financí by vládě umožnil realizaci státních projektů i kvalitní státní správu a tím potažmo i to aby se postarala o svého občana ve smyslu výše vypsaných bodů. Každý kdo volá po slabém a přece fungujícím státu (s výjimkou těch kteří plánují uchopit moc pro sebe) volá vlastně po oslabení sebe sama, protože tím vyvazuje stát z povinností které vůči němu, jako svému občanu, má. To je totéž jako vyžadovat od partnera příspěvek na domácnost a současně ho nepustit do práce.
Dále by bylo třeba přenést více rozhodování přímo na občany a to především v otázkách týkajících se přímo jejich regionu či obce. Proč by mělo rozhodovat pouze zastupitelstvo zda bude na nevyužitém místě stadion, obchodní dům nebo aquapark? Ve výběrovém řízení ať rozhodují odborníci ale o tom jak takové místo využít a nebo zda ho vůbec nějak využít ať si rozhodnou místní obyvatelé sami v referendu, po předchozí kvalitní informační kampani.
Někdo by mohl namítnout, že referendum je drahá záležitost. Pokud by však byl identifikační hlasovací kód součástí občanského průkazu, mohlo by se hlasovat elektronicky, což by celý hlasovací proces nejenom zjednodušilo a urychlilo ale také zlevnilo. Možnost zakoupení čtečky kódu propojitelné s vlastním PC (která by určitě nebyla drahá) by jistě zvýšila i účast v hlasování. Čtečky by se daly umístit na různých místech a hlasovalo by se stejně jednoduše jako když si odskočíme dobít mobil.
Píle a poctivost zastupitelů se dá podnítit i prověřit nižším platem za první volební období s následným bonusem za znovuzvolení spočívajícím v procentním nárůstu platu v každém novém volebním období a tato období by mohla být zkrácena třeba na polovinu. Ubylo by úvah typu: „Po mě potopa – hlavně když zrovna teď kape“. Počet zvolení by se stal více prestižní záležitostí. Možnost pro občana kdykoli si na internetu nebo v místním tisku zjistit jak o čem konkrétní zastupitel hlasoval by posilovala potřebu být se svými voliči ve shodě.
Strany by měly být financovány pouze z členských příspěvků a nesměly by přijímat sponzorské dary. Jejich prezentaci ve státních médiích by hradil stát v rámci povinné služby veřejnosti. Stále by samozřejmě měly možnost vydávat svůj tisk nebo využívat internet avšak toto by si již hradily z vlastní kapsy.
Totéž by mělo platit pro církve, s tím rozdílem že ony by sponzorské dary přijímat mohly. Na péči o registrované památky by se stát podílel. Jsou součástí našeho kulturního dědictví, dominantami krajiny i měst a nedílnou součástí historie. Sdílíme je všichni společně – jak věřící tak i bezvěrci.
Nepochybuji o tom že čtenáře těchto řádků napadnou mnohé další úpravy pravidel ve vztahu státu k občanovi a naopak. Jedno je však jisté:
Demokracie postrádající pevně nastavené mantinely a vhodně se doplňující pravidla jež by zajistila svobodu všech a ne pouze těch privilegovaných, je skutečně tou nejkratší cestou k totalitě. Pro člověka není rozdíl v tom, jestli má nad sebou jediného diktátora a nebo jejich množinu, shoduje-li se tato na společném cíli, kterým je jeho zotročení.

poslal Kamil Mudra

Štítky: ,



pošli na vybrali.sme.sk