Mediokracie - aby si vláda příliš nevyskakovala

Také jste si všimli té změny v přístupu českých médií k vládě? Ještě před týdnem, když osud „reformy" visel na vlásku (pravda notně tlustém), byla vláda nedotknutelná a reformy posvátné. Média se předháněla ve vypočítávaní toho, kdo kolik ušetří na daních a každý, kdo dal najevo pochybnosti o vnitřní integritě navrhované reformy, byl označen div ne za vlastizrádce, který chce uvrhnout vlastní zemi i své děti do dlužního otroctví. Týden se s týdnem sešel, reforma je přijatá – a média najednou objevila to, co bylo jasné již před schválením (minimálně ze sněmovních tisků), tedy že je reforma zmatečná, nejasná, že snižování daní se sice koná, ale dotkne se jen zanedbatelné části populace a že to, co lidé ušetří na daních (ale spíše ještě více) zaplatí na zvýšeném DPH, zdražených energiích a vůbec na všem. O nově zavedené zdravotní dani ani nemluvě. A Lidové noviny se tuto sobotu dokonce dopustily něčeho, co by ještě před deseti dny byl neslýchaný ideozločin – kritizovaly vrchního vládního radarového propagandistu Klvaňu a označily ho nepokrytě za neschopného.

Co se to děje? Dostávají snad naši novináři rozum, či se v nich hnulo svědomí? Kdepak, to jenom vláda udělala špinavou práci, na kterou byla angažována a nyní je třeba dát ji na srozuměnou, že si nemá úspěch při schválení reformy vykládat jako důkaz síly své pozice a „zelenou" k samostatné politice, ale že si musí jasně uvědomit, kdo rozhoduje o jejím osudu v očích voličů. Na to, jakou důvěru chovají k vládě voliči, jak je u nich vláda populární, nemá vláda ve skutečnosti žádný vliv. Jsou to média, která vyvářejí realitu a utvářejí veřejné mínění. Média rozhodují o tom, kterou zprávu zařadí a kam, kterou naopak vynechají, co zdůrazní, co potlačí, s jakou emocí tu kterou zprávu spojí – a tak vzniká realita. Volič může mít nakrásně i vůli rozhodovat se sám a nezávisle, ale z podstaty věci nemá jinou možnost jak se rozhodnou, než na základě informací, které mu dodají média.

I když alternativa existuje a v Čechách je hojně využívána – volič si vybere jednu stranu a tu potom volí, bez ohledu na to, co ta strana dělá, jak se chová a jaké špinavosti o ní vyplují na povrch. Takového voliče nic nezajímá, nic jej nezviklá. Každou špatnou zprávu o své favoritce totiž může odbýt s tím, že se jedná je o mediální manipulaci. To by pan předseda nikdy neudělal. A jestli udělal, tak to tak nemyslel. Nebo ho navedli a zneužili jeho poradci. Vždyť to přece myslí dobře a chybovat je lidské. Je to náš pan předseda, to není jako ten jejich, to je zločinec, vždyť mu tou kouká z očí a vůbec, když může ten jejich, tak ten náš může taky – a stokrát.

Na jedné straně mediální manipulace a nemožnost rozlišit fakta od fikce, která značně degraduje snahu řídit se vlastním kritickým rozumem, na druhé straně naprostá imunita vůči všem informacím, které jsou v rozporu se zjednodušenou a idealizovanou představou světa. Je to začarovaný kruh. Jak z něj ven? Žijeme totiž v době mediokracie – vlády médií, která vytvářejí a přetvářejí realitu. Žijeme v době, kdy je těžké čemukoliv věřit a zároveň je to zcela nezbytné, protože informací kolem nás je příliš mnoho a navzájem si odporují, a tak je třeba je filtrovat. Řešení nutně potřebujeme a musíme ho začít hledat co nejdříve. Jinak totiž riskujeme, že se dostaneme za kritickou hranici, ze které již není návratu a za níž řešení neexistuje.

napsal Tribun
původně publikováno na http://tribun.bloguje.cz