sobota, února 24, 2007

Zpátky do totality, ale bez komunistů

V moderně zařízené a pěkně osvícené kanceláři se sešli tři pánové. První byl ředitel úspěšné firmy a majitel kanceláře. Ti další dva byli uchazeči o místo ředitele jedné z poboček jeho firmy. Oba byli přibližně stejně staří a měli stejné vzdělání. Konkurz probíhal tak, že každý si připravil svůj projekt a měl ho obhájit během hodinové prezentace. Během hodinové prezentace si prohlížel doklady a doporučení obou zaměstnanců. Zatímco pan A byl za svých 18 let praxe zaměstnán ve dvou podnicích a předvedl až na pár malých detailů skvělý projekt pan B jich během 16 let vystřídal kolem dvaceti. Omlouval to tím žárlivostí svých kolegů či neperspektivou profesního růstu. Zdá se, že i při tvorbě své práce byl neustále někým omezován, neboť by se dala nazvat jako lajdácká. Po prezentacích ředitel prohlásil, že si nechá vše projít hlavou a definitivní rozhodnutí oznámí příští pondělí.

Komu byste dali to místo? Člověku se vnucuje pan A. Opak je pravdou. Pan A byl jediným, kdo se při vyřčení jména nového lokálního ředitele podivil. Vzhledem k tomu, že neoplýval přebytečným studem, tak se šel ředitele zeptat, proč si vybral zrovna pana B. Nešel prosit o místo. Chtěl jenom znát důvody. Důvod byl pouze jeden. Pan A byl agentem StB. Nesnažil se toto tvrzení nikterak vyvracet i přesto, že byl pouze na výslechu a jediné, co podepsal byl doklad o dobrém zacházení. Zeptal, jak na to přišel. Ředitel odpověděl, že v pátek přišlo anonymní udání. Šéfem pobočky se tedy stal pan B, který svým vedením málem odsoudil filiálku k zániku.

Pokud se to někomu zdá smyšlené, tak má pravdu. Příběh, který tu byl popsán se nikdy nestal, protože žijeme v demokratické a svobodné společnosti, kde je nepřípustné nějaké kádrování. Blížíme se ovšem k určitému zlomu. Naši liberální vůdci chtějí otevřít a zveřejnit seznamy spolupracovníků StB. Tvrdí, že minulost nás může vždycky dohnat. Nemyslím, že to tak je. Myslím, že pokud se tyto seznamy zveřejní, vrátíme se zpátky do dob posudků. Krom toho může nastat i lynčování lidí. Mnoho lidí, do kterých by to člověk nikdy neřekl, je v těchto seznamech. Neříkám: „ten je vinen a ten nevinen“. Chci jen říct, že nikdo pořádně neví, zda a do jaké míry se ten či onen provinil.

Místo zveřejnění těchto seznamů navrhuji pravý opak. Tyto seznamy spalme, skartujme nebo zničme. Máme 17 let po revoluci a pořád se nejen při pracovních pohovorech musí lidi ospravedlňovat z přítomnosti v inkriminovaných archivech. Nesmíte zapomínat, že ty největší „svině“ tam stejně nenajdete, neboť pracovníci příslušného úřadu během sametové revoluce ničili ty nejvíce kompromitující dokumenty. Tak se můžeme jen dohadovat kdo je tam a proč. Stačilo podepsat jen papír o vzorném zacházení v mezích lidských práv a jméno bylo zaevidováno. Tuto kouli na noze si nese mnoho lidí ať už jde o estébáky nebo miličáky.

Lidové milice, to je taky kapitola sama pro sebe. Prakticky jediné, co dělali bylo to, že jednou v roce si vyrazili na dva týdny uložit do lihu. Říkalo se tomu vojenské cvičení na obranu socialismu nebo jednoduše manévry. Jejich další činnost spočívala v tom, že během nějakých ostřejších střetů byli povoláváni za účelem dělat esenbákům podržtašky. To ovšem nebrání tomu, aby tehdejší členové LM byli kriminalizováni nebo znevýhodňováni na trhu práce.

Bohužel se ti lidé nemohou obhajovat jako naši umělci, jejichž podpisy zdobí antichartu. Jediný u koho sem slyšel, že by se k tomu podpisu postavil čelem byl Ivan Mládek: „Podepsal sem, protože sem měl strach“. Není to jako u těch, kteří vymetali večírky v hotelu Internacionál. Oni to nikdy nepodepsali, někdo to podepsal za ně. Můžeme tedy otevřít novou grafologickou školu. Budeme potřebovat tyto lidi, abychom zjistili čí podpis je pravý a čí ne. Ale co potom? Kdo to bude platit? Co budeme dělat až tato štvanice skončí? Jaké jiné nepřátele si najdeme? A co uděláme s grafology?

Mám jednu připomínku pro všechny ty spravedlivé pravičáky. Měli jste možnost se všemi komunisty, miličáky, estébáky a dalšími takovými lidmi vyběhnout. Zprasili jste ústavu a nechali tu komunisty pobíhat, tak si teď nestěžujte. To vaše „hovnožroutství“ už dávno není na místě. Za čas všichni ti spolupracovníci či agenti vymřou, pak budete pronásledovat jejich potomky?

poslal Superzurda

Štítky: , , ,



pošli na vybrali.sme.sk

pátek, února 23, 2007

Smetiště

Zde v komentářích budou vlepovány různé opakované nejedlé příspěvky. Diskuse zde je uzavřena. Případné připomínky prosím dejte do stránky s informacemi a pravidly (přidán speciální 5. bod de facto jen kvůli jednomu diskutujícímu).



pošli na vybrali.sme.sk

Můžeme si demokraticky vládnout?

Obě formy demokracie, ať už přímá (v níž se občané přímo účastní rozhodování) nebo zastupitelská (která spočivá v tom, že se občané zúčastňují správy veřejných záležitostí nepřímo, prostřednictvim svých volených zástupců),počítají s vládou lidu.

Avšak:
1. Vládnout znamená činit rozhodnutí
2. Činit správná rozhodnutí je možno pouze na podkladu objektivních a pravdivých informací
3. Informace dodávají lidu média
4. Demokracie nemůže zajistit aby média podávala objektivní a pravdivé informace.

Jak se vymanit z tohoto začarovaného kruhu? Zvláště když platí že vyspělá demokracie bez vzdělaného, morálního a demokraticky vyspělého občana je větší utopií než centralisticky řízený komunismus. Hledat záchranu na internetu?

To by ovšem znamenalo, že všichni potenciální voliči stráví většinu svého volného času u monitorů neustále si prověřujíc zprávy z televize a tisku. A to ještě za předpokladu že by na internet kdosi neustále dodával opravy těch zpráv, které by jinde byly zkreslené nebo vyloženě lživé. To je uvšem stejná utopie jako to že by této možnosti využila většina národa. V tomto jsem prost veškerých iluzí.

Uvedu dvě osobní zkušenosti:
Jednoho dne se u nás na dílně objevil zástupce ředitele a obcházel přítomné dělnictvo s nějakými lejstry, dožadujíce se podpisu. Blížil se ke mě dost rychle, protože lidi podepisovali úplně automaticky aby nebohého úřadu zbytečně nezdržovali. Došel ke mě, strčil mi do ruky propisku se slovy: "Tu máš podepiš to." Koukám a vidím nějaký papír na kterém je už spousta podpisů jinak nic. Povídám: "A co jako? Vždyť tu není co podepisovat." "To je tady vespod" zafuněl a vyhrábl tištěný text: "anticharta". Chartu 77 jsem v té době už měl několikrát přečtenou ale pojala mne zvědavost jakého že vysvětlení se dočkám. Povídám: "Aha! Anti to je proti. A co to je ta Charta?" Nezklamal mě: "Ále... To je taková blbost!" No, poslal jsem ho o dům dál s tím že nejsem takový blbec abych podepisoval blbosti. Ale nepochybuji o tom že stejný způsob vysvětlování (pokud byl zájem) používal před tím i potom. Přesto si nemohl stěžovat. Podpisů měl plno.

Druhý případ.
O pár let později nastala podobná situace jako v dnešní době s radarem, s tím rozdílem že tehdy šlo o sovětské rakety. Kupodivu tehdejší totalitní vláda měla jakousi zvrácenou touhu aby ji občané svým názorem podpořili. A tak se opět objevil někdo z vedení (to už jsem pracoval v jiném podniku) vyžadující podpis pod jakési prohlášení že už se na ty rakety móc těšíme. Když jsme to s kamarádem zjistili, rychle jsme se vydali k nebližšímu psacímu stroji a hbitě sesmolili tak asi pětivětné prohlášení ve smyslu že rakety nechceme anžto máme strach a chceme mír. A vydali jsme se ve stopách výše zmíněných sběratelů autogramů.
Téměř všichni kdo se podepsali jim se podepsali i nám! Když jsme to pak některým ukázali na šatně, tak si rvali vlasy a museli jsme to před nimi spálit. Tehdy ještě byly na šatnách popelníky tak to nebyl problém :-).

Nu, tehdy jsme měli socialismus a teď máme demokracii. Systémy jsme vyměnili ale lidi ne. Opět se nebudou rozhodovat za sebe ale buďto za svojí oblíbenou stranu, nebo zohlední názor svého zaměstnavatele.

Vždyť je to tak že moc má ten, kdo dokáže dávkovat druhým nejistotu, a bezmocný je ten, kdo musí v této nejistotě žít. A ztratit práci není to samé jako ztratit balíček žvýkaček.

No a k tomu ještě ten informační galimatyáš, ve kterém se skvěle provozuje masírování mozků. Přečtěte si znovu ty čtyři body. Vážně si můžeme demokraticky vládnout?

poslal Kamil Mudra

Štítky: ,



pošli na vybrali.sme.sk

středa, února 21, 2007

Útočná obrana

U protiraketového systému, který má samozřejmě pouze obrannou funkci, je zajímavá otázka, proti komu nás bude (či zatím Spojené Státy) bránit. Prý budoucím agresorem jsou dva státy z takzvané Osy Zla - Irán a Severní Korea a občas někdo něco vykřikne o teroristech.

Bohužel výběr těchto velmi nebezpečných nepřátel není příliš přesvědčivý. Pro Irán je stále největším nepřítelem Izrael a Spojené Státy jsou teprve na druhém místě. Pokud by se Íráncům podařilo vytvořit jadernou zbraň (co stále nikdo nedokázal, že činí), moc by získal nějaký blázen, co si přeje válku a sebezničení, tak svůj úder by vedli nejpravděpodobněji na Tel Aviv a ne na Washington. Cíl je pro ně bližší a dosažitelnější větším počtem zbraní a navíc by pro takovýto útok měli jistou šanci získat podporu arabských států.

Mnohem pravděpodobněji vypadá jako agresor Severní Korea. Je docela pravděpodobné, že buď již má nebo je dosti blízko stvoření jaderné zbraně a zároveň rozvíjí svá raketová vojska (i když jak ukázaly poslední testy dosti neúspěšně). Ale i ta má blíže jiné nepřátele, se kterými by si chtěla vyřídit účty a zároveň by byla schopna jim způsobit výraznou škodu. A jde samozřejmě o Jižní Koreu a Japonsko.

Oba "darebácké" státy, ale mají jeden velmi důležitý důvod, proč neútočit na USA a ten je hned na první pohled velmi viditelný. Každá země, která by se pokusila zaútočit na Ameriku zbraní hromadného ničení, by s téměř stoprocentní jistotou bleskurychle zmizela z mapy světa (pouze v případě Ruska a ve velmi blízké budoucnosti asi i Číny by to bylo vzájemné). A toto je samozřejmé pro každého, ať žije v Washingtonu, Praze, Teheránu nebo Pchjongjangu. Žádná vláda, ať je jakkoliv paranoidní, nemá sebemenší důvod jedním jediným zmáčknutím knoflíku ukončit svoji existenci a kromě moci přijít také o život. Pro sebevětšího a sebebláznivějšího diktátora nemá smysl vládnout radioaktivní pustině, zvláště s jistotou, že si pro něho do bunkru dříve nebo později US Marines přijdou. Navíc korejský diktátorský režim stojí a padá s armádou a takovéto rozhodnutí by nikdy Kim nemohl provést sám. Musel by k sebevraždě přesvědčit i své generály, o kterých se občas říká, že jsou pragmatičtí a Velký Vůdce je pouze jejich loutkou. Irán je pro změnu teokratickou skorodemokracií, kde moc je rozdělena mezi voleného prezidenta, ajatolláhy, v malé míře parlament a samozřejmě armádu, pro závažná vojenská rozhodnutí se parlament ještě dá obejít ale náboženskou radu a generály už ne.

Problémy se sebevraždou nebudou mít samozřejmě teroristé. Ale v jejich případě je schopnost provést útok mezikontinentální balistickou raketou, navíc vybavenou nějakou zbraní hromadného ničení, nulová. Nejdříve by případná teroristická skupina musela od někoho získat raketu s hlavicí, vše rozmontovat na co nejmenší díly a propašovat na místo odpálení. Při tak velkém množství částí, jejichž komponenty patří k nejvíce sledovaným, několik desítek tun vážícího kolosu riziko prozrazení celé operace by bylo obrovské, stačilo by, že by tajné služby narazily jen na minimální část celé operace a plán by se nemohl uskutečnit. Jak dodavatel tak hostitelská země by si po případu Talibanu byly vědomy, že právě odtikávají poslední hodiny jejich režimu a odpověď Spojených Států by se neomezila jen na likvidaci teroristů. Navíc mezikontinentální raketu si nesmontuje skupina fanatiků na koleně, nenatáhne klíčkem ve stanu a neodpálí. K tomu by jim někdo musel poskytnout také technický personál, který by se samotnou teroristickou skupinou neměl nic společného, co by zas velmi zvyšovalo riziko prozrazení. Následná montáž rakety, stavba odpalovacích ramp a příprava na odpálení (podle posledních korejských testů trvající několik dní a při případném jejich zdokonalení aspoň na úroveň starších typů ruských raket, které je systém obrany údajně schopen zachytit trvající nejméně půl dne), by při satelitech schopných rozeznat předměty o velikosti golfového míčku (jejichž počet se každým rokem zvětšuje a neustále se zdokonalují), nemohla výzvědným službám uniknout. Jedinou šancí na úspěch takovéto akce by byla situace, kdyby tajné služby všech velmocí (a nejenom) dostaly dovolenou, přikryly hlavu černým pytlem a čekaly na velký třesk. Reálnost takovéto situace ať posoudí každý sám.

Riziko ze strany teroristů a "Osy Zla" je tedy de facto žádné, ale Američané nejsou blázni a na úplnou zbytečnost miliardy dolarů vyhazovat nebudou. Kromě politické nutnosti pro republikány, kteří se musí pochlubit aspoň jedním úspěchem neboť prezidentské volby se blíží, existují i dva důležitější důvody.

První je jasný například Rusku, které se samozřejmě okamžitě ozvalo, že v případě nerovnováhy sil oni mohou pro změnu vypovědět smlouvu o zákazu raket středního a krátkého doletu. Jakékoliv uklidňování, že systém je aktuálně nepoužitelný proti Rusku zní dosti zábavně. Jestli se ho podaří učinit životaschopným, tak snad jen velmi naivní člověk uvěří, že pak se veškeré práce a výzkum zastaví a radar a antirakety budou navždy pouze proti jedné či dvěma zastaralým raketám.

Druhý důvod je zajímavější. Z jedné strany potvrzuje obrannost systému, ale z druhé ukazuje i jeho velmi pravděpodobné útočné využití. Spojené Státy po ztrátě rovnocenného protivníka, jakým byl Sovětský Svaz a jeho vazalové, ukázaly světu, že mohou zaútočit na libovolný slabý stát a nebude je přitom zajímat názor mezinárodního mínění. Žádná země, která ohrožuje nebo může v budoucnu ohrozit politické nebo ekonomické zájmy USA se dnes nemůže cítit bezpečná, pokud opravdu nevlastní zbraně hromadného ničení. Spojené Státy potřebují jistotu, že při dalším humanitárním bombardování či osvobozující okupaci jim nová oběť nebude schopna jakkoliv ublížit a potřebují zvětšit počet případných jednoduše dosažitelných cílů. Vlády zemí, které by v rámci pudu sebezáchovy nikdy neměly v úmyslu vystřelit cokoliv na USA, v případě války a blížicí se nevyhnutelné porážky mohou ztratit jakékoliv zábrany a pokusit se aspoň částečně odpovědět Americe podobnou mincí.

Štítky: ,



pošli na vybrali.sme.sk

pondělí, února 19, 2007

Hajlovat můžete, ale srp nechte doma

Již tři roky mám tu čest hrát Hanspaulsku. Je to amatérská liga v malé kopané. Nedávno jsme hráli proti týmu, jejichž dresy zdobilo heslo Fuck off KSČM. Po zápase jsem se dal do řeči s jedním z hráčů, jehož civilní oděv byl opatřen mnoha odznaky punkových i krajně levicových kapel. Neodpustil sem si otázku proč nosí tyto odznaky a přitom se na hřišti prezentuje jako odpůrce levice. Dostalo se mi odpovědi, že je pro socialismus a nesnáší včechny totalitní ideologie. Zeptal sem se ho jestli aspoň četl volební program nenáviděné KSČM. Nemusíte být významní myslitelé, abyste došli k odpovědi, že nikoliv.

Je to úkaz celé společnosti. Lidi něco nenávidí popřípadě démonizují a vlastně o tom nic neví. Na toho synka jsem měl ještě několik otázek. V jedné otázce jsem se ho zeptal, co si myslí o neonacistech. Odpověděl mi, že to jsou snad ještě větší svině než komunisti. K celé rozpravě se začalo připojovat více a více jeho spoluhráčů. Vzhledem k této skutečnosti jsem otázku zopakoval pro celý ten antikomunistický ansámbl. Jednohlasně se mi dostalo stejné odpovědi. Můj poslední ( ne moji vinou ) dotaz byl, proč nemají na tričkách nápis Fuck off NAZI nebo nějaké jiné tomu podobné heslo? Po chvilce trapného ticha mě odpálkoval kapitán týmu, že jestli neunesu tíhu porážky ( prohráli jsme 4 : 2 ), tak se mám jít někam vožrat a neprudit. Samotný fakt, že jsme byli poraženi, nesehrál v našem rozhovoru žádnou roli.

Pánové i přesto měli stejný názor jako já. Nejsem obhájce režimu, jaký tady byl před listopadem. Přesto mám určitý respekt ke KSČM. Tehdejší pohlavárové či straníci jsou stejně roztroušeni ve všech stranách. Nedělám si zbytečné iluze. Co by mě však zajímalo víc je proč, když všichni ty neonacisty nesnáší, to taky neprezentují. Na to je jednoduchá odpověď, když budou nosit antikomunistická hesla, vzbudí akorát pohoršení několika babiček. Zatímco, když se budou projevovat jako odpůrci neonacismu, tak mohou skončit na chodníku s vyraženými zuby. Jistě můžeme říct, že za vlády KSČSSD se protidemokratické režimy tolerovaly. Faktem však zůstává, že poslední výrok na toto téma zazněl právě z úst tehdejšího premiéra. Ten prohlásil: „Hajlovat se tu nebude“. Je pravda, že výrok se minul účinkem.

Člověka by napadlo, že po nástupu těch nejsvobodomyslnějších demokratů se tyto věci změní. Ale ono se to nezměnilo. V novinách jsou neustále ti nejhorší zločinci komunisté. Je to i chyba ve školství. Druhé světové válce se věnovaly asi tři hodiny dějepisu a o „nějakým tom holocaustu“ se kantorky zmínily jen okrajově, zatímco zločiny komunismu zabraly asi většinu pololetí. Vždycky jsem si naivně myslel, že demokracie má v sobě zahrnutou ochranu jedince. Proč se teda i po nástupu demokratů tolerují neonacistické bojůvky? Proč pan ministr vnitra Langer jako první zrušil KSM ( Komunistický Svaz Mládeže ), který pro jednotlivce nepředstavuje takovou hrozbu jako parta bezmozků potetovaná pravopisnými chybami? Je to smutné, že si lidé stále neuvědomují, že komunismus jak ho známe, nezaujímá první místo mezi násilnými režimy.

poslal Superzurda

Štítky: ,



pošli na vybrali.sme.sk

sobota, února 17, 2007

Dopis

Sou to věci u nás ve třídě. Áda začal všechny šikanovat a nakonec si troufnul i na Kolju, kterýmu před tím lezl do zadku. Jenže ten mu jich pár pořádných ubalil, připojil se i Johny a Áda dopadl hůř než sedláci u Chlumce. Johny s Koljou si pak vzali nad klukama patronát aby se podobný věci už neopakovaly. I když byli už před tím docela borci tak stejně začali radši chodit do posilovny a trumfovat se kdo má větší svaly. Kolja říkal že teď my kluci co spolu kamarádíme musíme držet při sobě, že prej ví co je Johny zač. Nějakou dobu to vypadalo že bude klid ale pak se začali pošťuchovat kluci o kterých nebylo tak docela jasný ke komu patřej. Mysleli jsme si že to Kolja s Johnym nějak srovnaj ale oni místo toho fandili každej jinýmu a ještě je v tom podporovali. Kolja říkal že je to u Johnyho normální, jenže co sme si vo tom měli myslet když von to dělal taky, i když se to před náma snažil skrejvat.

A taky to vypadalo že mu to vítězství nad Ádou nějak stouplo do hlavy. Pořád nám do všeho kecal, furt že když nám pomoh tak teď máme dělat všechno jako on, že von jako všemu rozumí líp a tak. V tomhle ročníku už nás to přestalo bavit tak sme se od Kolji trhli, že jako si budeme dělat všechno po svým. Děcka v naší prostřední řadě už stejně dávali dohromady nějakou svojí partu a kamarádili víc s Johnym než s Koljou, tak sem se k nim přidal. Jo a taky jsem se domluvil s Johnyho partou Bouchačů že budu držet s nima pro případ že by Kolja začal nějak vyskakovat, poněvadž kvůlivá tomu našemu vodtržení docela skřípal zubama.

Situace ve třídě se na chvíli uklidnila, dokonce to začalo vypadat že se Johny s Koljou skamaráděj.

Potom ale začal Johny nějak blbnout. Von totiž už dlouho měl nějaký techtle mechtle s Ibrahimem kerýho rodiče maj vedle v ulici uzenářství a ten mu každou chvíli nosil nějaký klobásy co dělaly Johnymu prej děsně dobře na svaly. Jako za to že mu prej Johny pomůže z ňákejma osobníma problémama. Johny ho pak každou přestávku nalejval cocacolou ale Ibrahim z toho moc nadšeně nevypadal. Že prej už mu ty bublinky lezou i ušima, ať si to Johny pije sám. Jenže pak Johny objevil v sešitě obchodních počtů mastnej papír kerej mu celej sešit zničil a začal tvrdit že mu ho tam strčil Ibrahim. Teda Ibrahim říkal že né, proč prej by to jako dělal ale nikdo mu to moc nevěřil. Kdo jinej by asi přitáh do třídy mastnej papír než synek vod uzenáře, že jo. Situace se vyhrotila když začal Johny křičet na celou třídu že zahlídl u Ibrahima v tašce řeznickej nůž a že teda jako musíme toho ksindla spacifikovat, jinak nás všechny podřeže. No skočil po Ibrahimovi, uzemnil ho na podlaze a každéj z nás Bouchačů sme si do něj kopli nebo aspoň šťouchli. Blbý bylo že když sme mu prohledali tašku, tak sme žádnou kudlu nenašli a Johny vypadal jako debil. No von se z toho teda trochu vykecal. Že prej může mít Ibrahim a jeho kámoši tu kudlu skovanou někde jinde ve třídě a nebo ji přinese jindy a že jako si musíme teď dávat pozor.

Nedávno za mnou přišel s nápadem, že mi pučí takový speciální brejle, kerý dokážou každou takovou kudlu odhalit hned jak ji někdo vytáhne. Kolja sedí kousek vode mně a jak to uslyšel hned se naštval. Že prej není zvědavej na to aby ho někdo vizitýroval protože takovýhle brejle budou reagovat i na pitomý kružítko a vůbec, ať si Johny hlídá svoji lavici a nemontuje se do jeho řady. Ať si ty brejle skusím nasadit a uvidím ten tanec. Jak to vypadá, tak spolu Kolja a Johny kamarádit nebudou.

Já teda nevím co si vo tom mám myslet. Už delší dobu mám pocit, že se Johnymu to mlácení Ibrahima (a pár jinejch kluků) docela zalíbilo a že nechce aby ty prachy co vráží do fitka byly zbytečně vyhozený. Vono nestačí jenom posilovat ale člověk asi musí taky cvičit nějaký ty chvaty a Johny vod tý doby co začal chodit na karate tak nemá s kým. Začít se jen tak prát s někým ve třídě je blbý a jeho tašce se každej radši obloukem vyhne protože ví že by to pořádně schytal. Tý se vyhejbá i Kolja. Ale kdyby se moh Johny zastat někoho ze svejch kamarádů tak by mu to nemoh nikdo vyčítat. A kór kdyby u něj měl uloženýho něco fakt důležitýho, jako třeba u mě ty brejle. Jenže kdyby mi ty brejle rozbil někdo na ksichtu tak mi už bude houbelec platný že si to s ním Johny vyřídí, když budu mít frňák na placku. A kdo ví, třeba Johnymu ty rozbitý brejle stojej za to aby si moh na někom to karate vyskoušet. Nejradši bych mu řek ať si ty brejle nechá! Sakra co mám dělat?!

No já už musím končit.

Měj se hezky , Tvůj Honza


poslal Kamil Mudra

Štítky: ,



pošli na vybrali.sme.sk

čtvrtek, února 15, 2007

Je křesťanství pravicové?

Ježíš pohlédl na učedníky a řekl: "Blaze vám, chudí, neboť vaše je království Boží. Blaze vám, kdo nyní hladovíte, neboť budete nasyceni. Blaze vám, kdo nyní pláčete, neboť se budete smát. Blaze vám, když vás lidé budou nenávidět a když vás vyloučí, potupí a vymaží vaše jméno jako proklaté pro Syna člověka. Veselte se v ten den a jásejte radostí; hle, máte hojnou odměnu v nebi. Vždyť právě tak jednali jejich otcové s proroky. Ale běda vám bohatým, vždyť vám se už potěšení dostalo. Běda vám, kdo jste nyní nasyceni, neboť budete hladovět. Běda, kdo se nyní smějete, neboť budete plakat a naříkat. Běda, když vás budou všichni lidé chválit; vždyť stejně se chovali jejich otcové k falešným prorokům.

Lk 6, 20-26
Zdá se, že náboženství zasahuje do politiky čím dál tím více. Třeba Bush válčí proto, že mu tak přikázal Bůh. Stejně tak islámští extrémisté šíří svou víru proto, že jim to přikázal Alláh. Na rozdíl od Bushe mohou litovat pouze toho, že jim svá přání nesděluje přímo, ale jen přes jejich proroka.

Ač ČR je prý druhá nejateistejší země na světě, tak naši politiku ovlivňuje náboženství více, než by se mohlo zdát. Nejedná se o vliv marginálních lidovců. Samotné počátky kapitalismu se totiž kryjí s počátky reformace. Protestantská etika dala morální základ mnoha dnešním pravicovým tezím. A má ohromný vliv na dnešní americkou politiku, která je v rukou neokonzervaticů.

Protestante věří, že jestli bude člověk spasen, je rozhodnuto už v okamžiku jeho zrození. U všech, co jsou líní a neschopní, je na první pohled jasné, že oni spaseni nebudou. Ani všichni pilní a šikovní nemají vyhráno. I z nich část podlehne Božímu předurčení. Nicméně věří, že bohatství je známkou boží milosti. Ale není to naopak spíše prokletí?

A hle, kdosi k němu přišel a zeptal se ho: "Mistře, co dobrého mám dělat, abych získal věčný život?" On mu řekl: "Proč se mě ptáš na dobré? Jediný je dobrý! A chceš-li vejít do života, zachovávej přikázání!" Otázal se ho: "Která?" Ježíš odpověděl: "Nebudeš zabíjet, cizoložit, krást, křivě svědčit, cti otce a matku, miluj svého bližního jako sám sebe." Mladík mu řekl: "To jsem všechno dodržoval! Co mi ještě schází?" Ježíš mu odpověděl: "Chceš-li být dokonalý, jdi, prodej, co ti patří, rozdej chudým, a budeš mít poklad v nebi; pak přijď a následuj mne." Když mladík uslyšel to slovo, smuten odešel, neboť měl mnoho majetku. Ježíš řekl svým učedníkům: "Amen, pravím vám, že bohatý těžko vejde do království nebeského. Znovu vám říkám, snáze projde velbloud uchem jehly než bohatý do Božího království."

Mt 19, 16-24
Byl jeden bohatý člověk, nádherně a vybraně se strojil a den co den skvěle hodoval. U vrat jeho domu lehával nějaký chudák, jménem Lazar, plný vředů,

a toužil nasytit se aspoň tím, co spadlo se stolu toho boháče; dokonce přibíhali psi a olizovali jeho vředy. I umřel ten chudák a andělé ho přenesli k Abrahamovi; zemřel i ten boháč a byl pohřben. A když v pekle pozdvihl v mukách oči, uviděl v dáli Abrahama, a u něho Lazara. Tu zvolal: 'Otče Abrahame, smiluj se nade mnou a pošli Lazara, ať omočí aspoň špičku prstu ve vodě a svlaží mé rty, neboť se trápím v tomto plameni.' Abraham řekl: 'Synu, vzpomeň si, že se ti dostalo všeho dobrého už za tvého života, a Lazarovi naopak všeho zlého. Nyní on se tu raduje, a ty trpíš.

Lk 16, 19-25

Je podivné, že zrovna Křesťanství se stalo pevnou oporou mnoha fašistických států. Třeba Francova Španělska, nebo bližšího Slovenského štátu. Stěží se dá najít v Bibli výrok, který by podporoval silné, aby ubíjeli slabé.

Potom řekne těm na levici: 'Jděte ode mne, prokletí, do věčného ohně, připraveného ďáblu a jeho andělům! Hladověl jsem, a nedali jste mi jíst, žíznil jsem, a nedali jste mi pít, byl jsem na cestách, a neujali jste se mne, byl jsem nahý a neoblékli jste mě, byl jsem nemocen a ve vězení, a nenavštívili jste mně.' Tehdy odpoví i oni: 'Pane, kdy jsme tě viděli hladového, žíznivého, pocestného, nahého, nemocného nebo ve vězení, a neposloužili jsme ti?' On jim odpoví: 'Amen, pravím vám, cokoli jste neučinili jednomu z těchto nepatrných, ani mně jste neučinili.'

Mt 25, 41-45
Za to se ovšem dá najít výrok neodmítající největší zlodějnu jakou si jen dokáže pravičák představit – placení daní!

Je nám dovoleno dávat daň císaři, nebo ne?" Ježíš však prohlédl jejich záludnost a řekl jim: "Ukažte mi denár! Čí má obraz a nápis?" Odpověděli: "Císařův." Řekl jim: "Odevzdejte tedy to, co je císařovo, císaři, a co je Boží, Bohu."

Lk 20, 22-25
Čí dokonce scénu, u které nejednomu rádoby alterglobalistovi srdce zaplesá.

V chrámu našel prodavače dobytka, ovcí a holubů i penězoměnce, jak sedí za stoly Udělal si z provazů bič a všechny z chrámu vyhnal, i s ovcemi a dobytkem, směnárníkům rozházel mince, stoly zpřevracel

Jan 2, 14-15

To ale stále nic není, oproti Ježíšovým následovníkům. Jednak se třeba z úst sv. Pavla dozvíme, že

Kořenem všeho toho zla je láska k penězům. Z touhy po nich někteří lidé zbloudili z cesty víry a způsobili si mnoho trápení.

1Tim 6, 10

Načež uzříme zajímavou fresku ze života prvních křesťanů.

Všichni, kdo uvěřili, byli jedné mysli a jednoho srdce a nikdo neříkal o ničem, co měl, že je to jeho vlastní, nýbrž měli všechno společné. Boží moc provázela svědectví apoštolů o vzkříšení Pána Ježíše a na všech spočívala veliká milost. Nikdo mezi nimi netrpěl nouzi, neboť ti, kteří měli pole nebo domy, prodávali je, a peníze, které utržili, skládali apoštolům k nohám. Z toho se rozdávalo každému, jak potřeboval.

Sk 4, 32-35

Bibli lze číst různě. Avšak je zřejmé, jaký vztah k majetku křesťanství zaujímá. První přikázání zní: V jednoho Boha věřit budeš. Někdo tomu svému říká peníze.

poslal Elf

Štítky: ,



pošli na vybrali.sme.sk

úterý, února 13, 2007

Falešné a zrádné záminky odpůrců referenda

Důvody vlády, na jejichž základě odmítá referendum o vybudování vojenské základny USA v České republice nemohou obstát, pokud je posuzujeme nikoliv z hlediska kýženého výsledku, ale z hlediska toho, jakým způsobem má být výsledku dosaženo a co tento způsob říká o úrovni demokracie v ČR.

Zastánci vybudování vojenské základny USA v České republice, s vládou a parlamentem v čele, důsledně odmítají v této věci referendum. Vědí velmi dobře, že jeho výsledek by mohl být pravým opakem toho, který si přejí oni sami. Jejich odmítavý postoj k referendu se opírá o dvě zásady: 1. politici se nesmějí vzdát své odpovědnosti a musí rozhodnout sami, bez ohledu na názor lidu, 2. jedná se o odbornou otázku, která je pro referendum nevhodná, protože ji správně posoudit mohou pouze náležitě kvalifikovaní odborníci. Jsou to jedovatá slova, zamaskovaná do svůdného hávu, zrádná jako zpěv sirén.

Předně – politici nejsou nic než správci, pověření lidem. Vůle parlamentu nenahrazuje vůli lidu; existence parlamentu je pouze organizační opatření, které má zajistit efektivní fungování státu v rutinních záležitostech. Vybudování vojenské základny cizí mocnosti na území Republiky není rutinní záležitost, protože existencí takové základny se zásadním způsobem změní bezpečnostní situace v ČR, postavení ČR na mezinárodním poli, nebo váha ČR v rámci organizací, jichž je členem, jako je NATO či EU. Navíc se jedná o rozhodnutí, které ovlivní ČR na mnoho let (či spíše desetiletí) do budoucna a které je v podstatě nevratné. Žádný politik k takovému rozhodnutí nemá mandát a chce-li jej získat, musí si o něj říct v referendu či v řádných volbách. Žádný politik nemůže takovou otázku rozhodnout sám o sobě, protože k tomu nemá kvalifikaci. Politici jsou lidé z masa o kostí, stejně jako ti, kteří jim správu věcí veřejných svěřili. Politici nejsou zvláštní kasta vůdců vyvolených Prozřetelností, moudrých a osvícených, kteří jsou uchráněni omylu. Zaklínání se odpovědností je obzvláště pikantní u pravicových politiků, kteří si svoji živnost vybudovali na kritizování paternalistického přístupu státu a zdůrazňování osobní odpovědnosti. A teď, když lidé chtějí sami o sobě rozhodnout v referendu, jsou k tomu náhle nezpůsobilí a moudrý a hodný tatíček Stát musí rozhodnout za ně, protože jen on dokáže rozhodnout správně. Je vidět, že ta tolik vzývaná zodpovědnost je ve skutečnosti pouze výmluva a záminka pro sobectví a lhostejnost k slabým a potřebným.

Falešný je i druhý argument který tvrdí, že tato klíčová otázka je čistě odborná a pro referendum nevhodná. Jaká ale bude otázka v referendu? Nejspíše něco jako „Souhlasíte s umístěním vojenské základny USA na území České republiky?“ nebo „Souhlasíte s tím, aby se Česká republika zapojila do programu americké Národní protiraketové obrany a poskytla Spojeným státům území pro vybudování radarové základny?“ nebo tak nějak podobně. V pozadí těchto otázek pak vystávají otázky další: Souhlasíte se zahraniční politikou USA? Chcete, aby se Česká republika podíle na současné zahraniční politice USA? Jste připraveni bojovat za zájmy USA? Přejete si, aby se Česká republika připoutala k USA a oslabila své vazby na evropské struktury? To všechno jsou otázky především etické. Na takové otázky je způsobilý odpovědět každý, neboť každý má právo na svědomí, každý se sám o sobě rozhoduje, co je dobré a co špatné. Odborné otázky, skutečně nevhodné pro referendum, by zněly například: jaký má být maximální pulsní výkon radaru? Jaký má být výkon záložních agregátů? Jaký bude typ strukturované kabeláže? Jaký bude použitý beton? Jaký výkon MIPS musí mít řídící počítače? Jaká je požadovaná odolnost v ekvivalentu TNT? Kolik poddůstojníků je třeba pro zajištění běžného provozu? Ale na nic z toho se samozřejmě nikdo ptát nebude…

Způsob rozhodování o americké vojenské základně bude prubířským kamenem demokracie v České republice. Pokud národ dovolí, aby politici rozhodli bez referenda, bude to důkazem toho, že si stále pleteme demokracii s kapitalismem a že možnost hromadit majetek je pro nás důležitější, než možnost posilovat své svobody. Bude to jen dalším důkazem toho, že hlavním cílem převratu v roce 1989 nebylo obnovení demokracie, ale změna majetkových poměrů. Pokud se nyní vzdáme ze strachu, lenosti či lhostejnosti svých práv, budeme je jenom horko těžko získávat zpět.

poslal Tribun

--------------------------

s usa na věčné časy

obrázek poslal Fudzijan

Štítky: ,



pošli na vybrali.sme.sk

pondělí, února 12, 2007

Nejdřív žebříček, pak schopnosti

„Já se v této oblasti pouze orientuji, zatím nemůžu sdělit podrobnější informace.“

„Víte, ještě nemáme kompletní analýzu hotovou, ta bude kolem dubna, ale jsem si jist, že se to všem vyplatí.“.

Předem bych jen upozornil, že se nejedná o konkrétní citáty, nýbrž o přibližná vyjádření ministryně obrany Parkanové a ministra financí Kalouska. Co si z toho můžeme vzít? Asi to, že vláda, která nastoupila nemá hotový program.

Pozoruji to u pravicových ( těch opravdu demokratických ) politiků dost často. Pan Julínek při debatě o privatizaci nemocnic neříká, že tato věc je důležitá, ale říká, že to musí slyšet diváci. Nemůžu se ubránit tomu, že se jedná o prostý populismus. Ministryně obrany Parkanová říká, že politik má vždy vyjádřit svůj názor k danému problému a že se nemá bát toho, zda bude lidem vadit či naopak. Když se jí ovšem někdo na ten názor zeptá, začne mlžit a prohlásí, že se v dané situaci teprve orientuje. Proč teda leze na ministerstvo, když o věcech nemá aspoň základní přehled?

Paní ministryně si hodně zakládá na tom, že je nejoblíbenější politička. Já se tomu nedivím. Mluvit umí opravdu hezky prý i zpívat. Myslím, že to je i jediné, s čím může ve sněmovně hrát. Proto se na otázku základny popřípadě radaru nevyjádřila. Lidé jsou ve většině proti. Kdyby něco takového požehnala, tak by se její prestiž propadala hluboko dolů. Asi někam k Paroubkovi.

Netuším, proč si na tom zakládá. Je lidové přísloví, že čím oblíbenější člověk je, tím je hloupější. A pan Schwarzenberg dokonce prohlásil, že jen nula nikomu nevadí. Je tomu skutečně tak? Je žebříček popularity politiků nepřímo úměrný jejich schopnostem? Někdy tomu začínám docela věřit.

poslal Superzurda

Štítky: ,



pošli na vybrali.sme.sk

čtvrtek, února 08, 2007

Přeběhlík, korupce a média

Přeběhlictví je v politice bohužel dosti běžný jev a pokaždé vyvolá hodně emocí. Strana, která z něj získává, vždy dokáže vysvětlit, jak je zrovna v tomto případě vše čestné a morální, ačkoliv dříve přeběhlictví zatracovala od rána do večera. Strana, která přeběhlictvím utrpí, zase pokaždé vykřikuje o korupci a nečestnosti, ačkoliv dříve s "nečestným" hlasem neměla větší problémy. Tak vždy bylo a asi tak vždy bude.

Zajímavější je spíše sledovat reakce našich odvážných novinářů. Aktuálně můžeme v médiích najít de facto dva přístupy. Jeden vysvětluje, jak svoboda poslance je vším a my do parlamentu volíme dvě stě nezávislých kusů vědomí a svědomí, které nějaký volební program a členství ve straně, díky které se objevili na volebních lístcích, vůbec nemusí zajímat. Druhý zastává stanovisko, že je cosi shnilého ve státě českém, a že existuje velké riziko přinejmenším politické korupce.

Bohužel, když zalovíme v paměti, tak ještě před půl rokem mezi názory novinářů a komentátorů v drtivé většině vítězil druhý přístup. O nějaké svobodě vykonávání mandátu nebylo ani vidu ani slechu. Jakékoliv možné a pečlivě hledané, ačkoliv nikdy nenalezené, riziko přeběhlictví bylo tím nejhorším, co naši zemi může potkat a každý možný přeběhlík (kterým byl kdokoliv, kdo jen projevil nemainstreamový názor) byl okamžitě podezřelý z korupce, nebo dokonce se spekulovalo o nějakých zákulisních, možná i kriminálních nátlacích.

Podobné je to i s výroky politiků směrem k přeběhlíkům. Dnes když si politik stěžuje na korumpovanost přeběhlíků, je okamžitě pranýřován objektivními novináři, že něco takového se přece bez důkazů dělat nesmí a že je to jen štvaním nevinných lidí. Když ale před půl rokem jiný politik vykřikoval o osmatřicítkách u hlavy, vydírání a korupci, tak to žádného z komentátorů nezaujalo, spíše se sami rozplývali v podobných spekulacích.

Ale asi se jedná o úplně jiné situace, které nelze srovnávat a jejich odlišnost dokáže pochopit pouze brilantní mozek zmíněných novinářů.

---------------------

Boží Komunikace

obrázek poslal Fudzijan

Štítky:



pošli na vybrali.sme.sk

pondělí, února 05, 2007

O zvířatech a lidech

Jediným způsobem, jak za peníze získat lásku, je koupit si psa.

Přísloví

„To je ohavné! Ohavné a hříšné, pane Houvenagle, že v bývalé svatyni provozuješ takové bezbožné, odporné, nelidské hry! Zvířata cítí jako my, pane Houvenagle! Je to zločin, když za peníze štveš němé tváře proti sobě pro potěchu luzy!“

„Utiš se, zbožný muži, a nemíchej se mi do soukromého podnikání. Abych tě však uklidnil, ujišťuji tě, že dnes tady nebude ublíženo ani jedinému zvířeti. Rvát se budou výlučně lidé.“

„V tom případě nic nenamítám.“

Andrzej Sapkowski, Věž vlaštovky


V Číně zavedli nové pravidlo – jedna rodina, jeden pes. Poté, co byl omezen počet dětí, si Číňané našli za ně náhražku – psy. U nás počet dětí omezovat netřeba. U psů a dalšího zvířectva by ale už nastal asi pořádný humbuk. Protože u nás nenahrazují jen děti.

Lidé žijí se zvířaty od doby, co se z kočovných lovců stali usazení zemědělci. Postupně si domestikovali jednotlivá divoká zvířata. Ta s nimi žila i pod jednou střechou, ale oddělená v jiné části domu. To platilo hlavně o zimě, kdy by asi dnešní člověk, zhýčkaný toxickými plyny v ovzduší, by se po jednom nádechu sklátil. Lidem však nenahrazovaly zvířata lidi. (Takoví opuštění peruánští pastevci jsou trochu jiná kapitola.)

Dnes však s raketovým růstem počtu jednočlenných domácností, stejně strmě roste počet domácích zvířat. Označení sídliště králikárnami tak dostává nový význam. Při procházce po ulici, si chodec musí dávat pozor, aby do něčeho nešlápl. Když už člověk bude tak pozorně sledovat okolí, tak spíše uvidí muže líbajícího psa na čumák, než své dítě na tvář. Kde se ale najednou vzedmula taková velká láska ke zvířatům?

V jedné rodině se manželé hádali spolu i s dítětem, ale když se kdokoliv z nich začal věnovat pejsánkovi, tak byl najednou něžnost sama. Ale když od něj vstal, začali spory nanovo.

A tak se zvířata stávají jediným členem rodiny, který všem rozumí. U rozvodu se přetahují o psy a když zemře domácí mazlíček, tak jsou schopni lidé zešílet steskem (zatím co u lidí následuje spíše výbuch radosti, u všech kterým lezli na nervy). Prý třeba taková kočka je naprosto ideální – člověk má nad ní plnou kontrolu, neodmlouvá, nevyžaduje takovou pozornost,…

Lidé sice neustále nadávají na to, jak musí nejrůznějším sockám všechno platit, ale to, že živí zvířata, kupují jim speciální konzervy, vodí je k veterináři, starají se o jejich vzhled, to je jim jedno. Zvíře, které se ocitne na ulici, se dostane do útulku. A když nějaký útulek zapadne sněhem, tak jsou z toho reportáže v televizi, a najde se spousta dobrovolníků kteří běží jim prohrabovat cestu. Kolik lidí by vzalo za vděk aspoň kouskem takové starostlivosti?

Není se vlastně co divit. Denodenně jsou nám vštěpovány zásady soutěživosti, maximálně se prosadit. Druzí jsou jenom jako našimi soupeři. A jsou dobří tak akorát na to, abychom po jejich zádech vyšplhali výše. Pak se není co divit stavu, který je. Rozvody proto, že se ten druhý pozdává jako slabší spoluhráč, nebo je nemocný, jsou běžné. Proč ale potom s takovými lidmi ztrácet sílu a čas?

Jenže plazmová obrazovka s DVD rekordérem nedokáže odstranit pocit opuštěnosti. Tak se všichni ti schopní lidé starají o své zvířátko tak, jak by jim se vadilo starat o nějakého člověka. Je to vlastně paradoxní. Protože je to faktický odklon, od každodenně vštěpovaných zásad.

Pokud vám začalo být líto, že nejste třeba psem, dá se to ještě napravit. Můžete se stát ještě hinduistou, a v příštím životě se třeba narodíte v tom správném těle.

poslal Elf

Štítky: ,



pošli na vybrali.sme.sk