pátek, srpna 31, 2007

Mediokracie - aby si vláda příliš nevyskakovala

Také jste si všimli té změny v přístupu českých médií k vládě? Ještě před týdnem, když osud „reformy" visel na vlásku (pravda notně tlustém), byla vláda nedotknutelná a reformy posvátné. Média se předháněla ve vypočítávaní toho, kdo kolik ušetří na daních a každý, kdo dal najevo pochybnosti o vnitřní integritě navrhované reformy, byl označen div ne za vlastizrádce, který chce uvrhnout vlastní zemi i své děti do dlužního otroctví. Týden se s týdnem sešel, reforma je přijatá – a média najednou objevila to, co bylo jasné již před schválením (minimálně ze sněmovních tisků), tedy že je reforma zmatečná, nejasná, že snižování daní se sice koná, ale dotkne se jen zanedbatelné části populace a že to, co lidé ušetří na daních (ale spíše ještě více) zaplatí na zvýšeném DPH, zdražených energiích a vůbec na všem. O nově zavedené zdravotní dani ani nemluvě. A Lidové noviny se tuto sobotu dokonce dopustily něčeho, co by ještě před deseti dny byl neslýchaný ideozločin – kritizovaly vrchního vládního radarového propagandistu Klvaňu a označily ho nepokrytě za neschopného.

Co se to děje? Dostávají snad naši novináři rozum, či se v nich hnulo svědomí? Kdepak, to jenom vláda udělala špinavou práci, na kterou byla angažována a nyní je třeba dát ji na srozuměnou, že si nemá úspěch při schválení reformy vykládat jako důkaz síly své pozice a „zelenou" k samostatné politice, ale že si musí jasně uvědomit, kdo rozhoduje o jejím osudu v očích voličů. Na to, jakou důvěru chovají k vládě voliči, jak je u nich vláda populární, nemá vláda ve skutečnosti žádný vliv. Jsou to média, která vyvářejí realitu a utvářejí veřejné mínění. Média rozhodují o tom, kterou zprávu zařadí a kam, kterou naopak vynechají, co zdůrazní, co potlačí, s jakou emocí tu kterou zprávu spojí – a tak vzniká realita. Volič může mít nakrásně i vůli rozhodovat se sám a nezávisle, ale z podstaty věci nemá jinou možnost jak se rozhodnou, než na základě informací, které mu dodají média.

I když alternativa existuje a v Čechách je hojně využívána – volič si vybere jednu stranu a tu potom volí, bez ohledu na to, co ta strana dělá, jak se chová a jaké špinavosti o ní vyplují na povrch. Takového voliče nic nezajímá, nic jej nezviklá. Každou špatnou zprávu o své favoritce totiž může odbýt s tím, že se jedná je o mediální manipulaci. To by pan předseda nikdy neudělal. A jestli udělal, tak to tak nemyslel. Nebo ho navedli a zneužili jeho poradci. Vždyť to přece myslí dobře a chybovat je lidské. Je to náš pan předseda, to není jako ten jejich, to je zločinec, vždyť mu tou kouká z očí a vůbec, když může ten jejich, tak ten náš může taky – a stokrát.

Na jedné straně mediální manipulace a nemožnost rozlišit fakta od fikce, která značně degraduje snahu řídit se vlastním kritickým rozumem, na druhé straně naprostá imunita vůči všem informacím, které jsou v rozporu se zjednodušenou a idealizovanou představou světa. Je to začarovaný kruh. Jak z něj ven? Žijeme totiž v době mediokracie – vlády médií, která vytvářejí a přetvářejí realitu. Žijeme v době, kdy je těžké čemukoliv věřit a zároveň je to zcela nezbytné, protože informací kolem nás je příliš mnoho a navzájem si odporují, a tak je třeba je filtrovat. Řešení nutně potřebujeme a musíme ho začít hledat co nejdříve. Jinak totiž riskujeme, že se dostaneme za kritickou hranici, ze které již není návratu a za níž řešení neexistuje.

napsal Tribun
původně publikováno na http://tribun.bloguje.cz

Štítky: ,



pošli na vybrali.sme.sk

úterý, srpna 28, 2007

Poreformní Zamýšlení Spekulativního Charakteru

Nebylo to tak dávno, kdy jsem bůhvíkde četl, že ona reforma financí, již jsem vpravdě moc nadějí nedával (mylně), je více symbolem než jakousi touhou měnit. Ostatně rovnici nalej = vylej si již odvodil každý sám a tudíž se praktičnost této reformy blíží nule, jen zachovává nynější status quo. Tedy až na jednu výjimku: vláda se nyní má o co opřít, ostatně je to první věc, kterou se uvedla mimo rámec korupčních skandálů.

Páni poslanci si tedy mohou potřásat rukama s vědomím, že konečně postavili vyšší bábovičku než kluci z opozice. To že je ze stejného písku a může ji podemlít ta nejbližší vlna, o tom raději mlčí. Inu což, hlavně že bylo učiněno toto směrodatné gesto, byl vyvěšen prapor, pod nímž nyní může Topolánek hrdě pochodovat, což je právě jedna z činností, která mu jde nadmíru dobře. Faktem ovšem zůstává, že v ponáspotopovém chování politiků se nic nemění, stejně jako v příjmech, potažmo výdajích státu a domácností, jak jest spočteno. Jen pár pánů se nově zakouslo do zbyvších kousků koláče, o čemž svědčí několiko nově rozdělených míst v dozorčích radách.

Ale zpět k symbolu, neboť reforma je od nynějška spjata výhradně se jménem předsedy vlády, poražení byli zapomenuti a snad i oni rebelové. Přínosem plochá jako vlajka, více než co odznakem. Jenže se reforma/symbol ukazuje jako zbraň dvojsečná, neboť jsou to právě symboly, které se dočkávají nejrychlejší likvidace v případě změn. Jest tedy možné, že vyhraje-li příští volby opozice, reforma bude s největší pravděpodobností odvolána, nicméně v souvislosti s tím je možné, že právě jen ona (reforma): Bude svržen jediný symbol, a zbytek šlendriánu, nebavě se již nenapravitelné redukci nekonformních hodnot, projde, zapadne do šlendriánu předešlého i nově vzniklého. Zastaví se jeden malý potůček, zatímco kolem poteče již řeka.

Ostatně situace na Slovensku mluví za sebe. Navíc je docela pravděpodobné, že stejně jako opozice, nyní již ve vládě, se bude vypořádávat s reformou, vnitř ODS se rozezní rozmluvy o tvůrcích této reformy, konkrétně o Mirku Topolánkovi. Bude se hledat, proč může být odvoláno něco, co se již schválilo. Kolik výmyslů a obvinění, klidně nesmyslných, se vynoří, jen aby byla zachována vnitrostranická idea rovné daně jako fungujícího nástroje, který přináší prosperitu - že pouze provedení nebylo z nejkvalitnějších. Že pouze zpracováním, nikoliv principem. Zde se naskytne místo pro znovuzrození rovné daně a další paklík takzvaných reforem.

Ad absurdum můžeme tvrdit, že od nynějška nás čeká neustálé opakování. „Odvolávám, co jsem odvolal.“ Levice bude rovnou daň zamítat, pravice znovu obnovovat. Strašák, jímž nás obdařila ona skvělá neoliberální filosofie, se stane naším Fénixem, vpravdě spíše Nemesis, již první bude křísit Tlustý, po té oponent Tlustého atd. Škody, které se spáchaly s pomocí jistých dvou svědomitých poslanců, se již zřejmě nikdy nebude dát zbavit, neboť stejně jako zas a znova ožívá srp a kladivo či hákový kříž, i rovná daň nám bude nabízet stále své nové a nové tváře - jest přeci symbolem, povýší do roviny víry a již nepůjde vzít zpět. V neustálých smyčkách lidé nakonec přivyknou a zase se stanou o něco málo otupělejšími. Rovná daň se o svou existenci již bát nemusí, zato Topolánek za horizontem čtyř let zřejmě ano, takže mu popřejme, ať si za ten čas stihne nakrást co nejvíc a kdoví, třebas nás oblaží, vzhledem k jeho oblíbenému prameni citátů, i výrokem na způsob Hermana Göringa: „Ty čtyři roky mi za to stály.“

poslal Winter

Štítky: ,



pošli na vybrali.sme.sk

středa, srpna 22, 2007

Dvojí metr pro svědomí

Politici vládnoucí koalice velmi obdivovali hrdinství poslanců Melčáka a Pohanky. Tito dva výtečníci se totiž údajně chovali podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a tak je to přece správné. Ale stejně jako při loňských jednáních o vládě se i nyní ukazuje, že hlasování poslance podle svého svědomí a ne podle programu a dohod strany za níž byl do parlamentu zvolen je žádoucí pouze tehdy, kdy jde o podporu Mirka Topolánka.

Pavel Bém - Rádio Impuls 16.8. 2007
"Ještě jednou k Hovorkovi, prostě pan poslanec Hovorka zjednodušeně řečeno má na vybranou, buď dle mého názoru tedy, abych nehovořil za celou ODS, hovořím za sebe, buď prostě reformy podpoří a pak má právo být součástí toho elitního klubu, který dnes je tou chatrnou majoritou v Poslanecké sněmovně a stojí za jaksi vytváří politické zázemí pro současnou exekutivu, tedy vlády, no a nebo nemá právo tam být, no a když nemá právo tam být, no tak s tím se prostě musí vyrovnat KDU-ČSL, já říkám, v takovém případě by měl pan poslanec Hovorka odstoupit ze svého mandátu."


Mirek Topolánek - Rádio Impuls 22.8. 2007
"Ta vláda samozřejmě je křehká, pokud by měla alternativu, to by bylo strašně jednoduché ji zbořit, jestliže alternativu bez předčasných voleb nemá, tak nejsme oprávněni ji shodit prostě, to si myslím, že to je ta otázka, na kterou jste se ptal, ona trochu souvisí, každý má právo hlasovat podle svého svědomí, ale ještě druhý parametr poměřovat to s programem té strany, protože jestli to potom vybočí z programu té strany, tak by opravdu měl složit ten mandát a kandidovat za někoho jiného nebo prostě samozřejmě mechanizmy přeskoku do jiného klubu a já nikoho nechci vyzývat, ale samozřejmě je tam zodpovědnost k tomu vlastnímu programu."

S názorem předsedy a místopředsedy ODS se dá souhlasit, ale rozhodně základním předpokladem je to, že platí pro všechny stejně.

-------------------------
obrázek poslal Fudzijan

Melčák a Pohanka

Štítky: ,



pošli na vybrali.sme.sk

pondělí, srpna 20, 2007

Bojí se Tlustý Noci dlouhých nožů?

Před dvěma roky pronesl Mirek Topolánek na besedě s podnikateli památná slova: „Nečekejte ode mne nic jiného než noc dlouhých nožů!“ Již nyní lze říci, že svůj slib splnil, i nesplnil. Noc dlouhých nožů podle jeho představ proběhla v podobě výměny všech hlavních osobností v řadách policie a tajných služeb; nu a jak byl v ráži, provedl Topolánek noc dlouhých nožů dokonce i ve vlastní rodině! V tomto směru vůdce ODS svůj slib nejenom splnil, ale jak vidno i překročil. Takže použije-li se původní vůdcova básnická licence, lze nynějšího předsedu ODS nazývat podobně poeticky, tedy ódéesesákem a jeho stranu ódéesesáckou!

Problém je v tom, že předseda ODS často neví, o čem mluví. Ale v tom není sám. Když se po jeho ódéesesáckém výroku zdvihla vlna všeobecné nelibosti – počínaje Jiřím Paroubkem a konče Vlastimilem Tlustým – podivil se tomu s Topolánkem i hudebník a spisovatel Petr Štěpánek, který napsal: „A úplnou záhadou zůstává, proč se do tohoto pokryteckého třeštění o jedině správném politicky korektním slovníku nechávají zatahovat i lidé z ODS, konkrétně třeba Vlastimil Tlustý.“

Spisovatel a básník Topolánka hrdinně bránil, poněvadž jeho výrok považoval za metaforu a byl si naprosto jist, že vůdce ODS nevezme revolver a nevydá se zastřelit Paroubka. Topolánkovi i básníkovi a spisovateli ovšem unikla hlavní pointa oné metafory.

Jak určitě ví každý páťák, při původní Noci dlouhých nožů elitní oddíly SS (složené ze zaručeně árijských ochránců Adolfa Hitlera) přepadly a vyvraždili vedení SA (jakýchsi Hitlerových lidových milic). Noc dlouhých nožů tedy byla vnitropolitickým bojem uvnitř nacistické strany NSDAP. Pokud tedy byli druhý den po Topolánkově ódéesesáckém prohlášení mnozí novináři i někteří členové ODS a Tlustý zvláště zděšení, nebylo divu.

V těchto chvílích boj mezi Topolánkem a Tlustým vrcholí. Zítra má vůdcova ódéesesácká reforma projít třetím čtením a Tlustý po několika dohodách-nedohodách prohlásil, že konečné slovo řekne až při hlasování. Zda svého vůdce pouze škádlí za to, že jej jako hlavního architekta ekonomické reformy ODS odvrhl a ministerský post přidělil Kalouskovi, lze pouze spekulovat. Ale tato noc bude pro oba dlouhá…

Pokud ovšem jde o jejich diskuze stran reformy, stejně řeší kvadraturu kruhu: na ódéesesácké reformě mají všichni občané vydělat a ještě se prý radikálně sníží rozpočtový schodek. Skutečná (ekonomická) Noc dlouhých nožů každopádně dopadne na nejchudší vrstvy jako důsledek zdražování jídla. Zdražování jídla je ekonomický diletantismus, který – jak dokázala cenová liberalizace na počátku 90. let – vede k propadu průmyslové výroby, poněvadž jíst se musí a až poté se může koupit např. počítač. Specificky na ni doplatí chudší vrstvy a mladé rodiny, které by chtěly sobě i svým dětem pořídit internet, a který budou muset projíst… Ódéesesácká reforma tak má i svůj barbarský aspekt.

napsal František Stočes
původně publikováno na http://stoces.blog.idnes.cz/

Štítky:



pošli na vybrali.sme.sk

pátek, srpna 17, 2007

Reformní trable

Vláda občanských demokratů si plně vychutnává kouzlo koaličního vládnutí: po odmítnutí ukryté velké koalice s lidoveckým přívěskem či případné nové opoziční smlouvy byli z oprávněné obavy o pád preferencí donuceni za velmi tvrdých podmínek přistoupit k vládnutí s lidovci a zelenými. Ale i k tomu potřebovali získat ještě pár hlasů. Ty jim zajistili konstruktivní poslanci Melčák a Pohanka - což z tehdejšího pohledu bylo bezpečnější řešení než hra o předčasné volby třetím pokusem. Ten by mohla získat sociální demokracie a tu by, nedej bože, mohl podpořit nějaký amorální a zkorumpovaný zrádce.

Dnes při pokusech o tak zvanou reformu (která již jeden čas byla pouhým balíčkem v batohu, aby se nakonec znovu podle slov premiéra v poslanecké sněmovně stala reformou) se slabost vládnutí v tomto nesourodém spolku ukazuje v celé kráse. ODS nejen, že musí ustupovat koaličním partnerům a tím drasticky porušovat svou zábavnou smlouvu s voliči, ale musí plnit i požadavky kryptokoaličních přeběhlíků. To, že občanští demokraté nezískali nadpoloviční většinu, je jen výmluva. Za prvé ve smlouvě nebylo nic o tom, že, aby nešlo jen o bezcenný cár papíru, je jedenapadesáti procentní výsledek podmínkou. Za druhé ODS v předvolebních brožurkách nebrala žádné ohledy na to, že sociální demokraté ve volbách také oněch kouzelných 51 procent nedostali, a přesto důkladně vyjmenovala, co vše ze svého programu nesplnila. A tak ve chvíli, kdy přeběhlíkům ustoupí, je každému z onoho modro-černo-zeleno-rudo-oranžového parlamentního bratrstva jasné, že může ustoupit ještě víc. Není proto nic zvláštního, že se objeví poslanec, požadující další ústupky - jeho hlas je sice ještě vykompenzován, ale dalšímu okamžitě dojde, že i on si může říci o nějaký ten dáreček, a tak slabá převaha v parlamentu zmizí úplně.

Vláda tedy buď své reformy neprosadí, nebo bude na ni vyvíjenému tlaku stále ustupovat. První případ by údajně znamenal její téměř okamžitý konec, druhý by jej pouze oddálil. Kdo, jak známo, jednou úspěšně vyzkoušel svou sílu, nebude mít důvod to příště opět nezopakovat. S opozicí se ODS domluvit nechce, protože by se její propagandistická munice, jak jsou ti socani oškliví a nekonstruktivní, ukázala slepá. Tak se omezuje na výkřiky: Musíte nás pro dobro dětí podpořit, ačkoliv my sami ještě ani nevíme, co vlastně chceme!

Modrá strana by si měla připomenout vlastní přístup k Špidlově reformě veřejných financí (i ODS tenkrát v projevech přiznávala, že jde o reformu, proto je dnes zajímavé ji poslouchat, jak dokolečka omílá, že předchozí vlády reformy nedělaly), kterou se pokusila společně s komunisty zablokovat. Ačkoliv komentátoři i finanční analytici tvrdili tehdy shodně jako dnes o Topolánkově ruksaku, že jde o krok správným směrem (byť málo razantní), ODS šla tenkrát svou cestou. Podpořit hlasy svých zodpovědných poslanců podle dnešní terminologie povinně budoucnost našich dětí je ani nenapadlo…

Občanovi aktuální situace nevěstí nic dobrého. Ať už je reforma jakákoliv, je mnohem bezpečnější prosazovat pečlivě ministerskými úředníky vypracovaný kompromis, než z vůle jednotlivých mocenských klik přilepované nesourodé prvky, které z reformy ve finále udělají ještě větší paskvil, než si dnes kdokoliv vůbec dokáže představit.

Štítky: ,



pošli na vybrali.sme.sk

čtvrtek, srpna 09, 2007

Kauza Čunek - strach a hnus v České kotlině

Kauza Čunek skončila. Státní zástupce Arif Salichov ukončil trestní stíhání s tím, že skutek se nestal. Je to výsledek, který snad ani nemůže nikoho překvapit, protože vše nasvědčovalo tomu, že právě k takovému konci spěje věc poté, kdy vláda v červnu výměnou dozorujícího státního zástupce Čunkovy kauzy nově rozdala karty. Přesto do dneška existovala alespoň malá naděje, že Česká republika je právní stát. Ode dneška však již nikdo nemůže pochybovat o tom, že moc výkonná - tedy vláda - neváhá odstavit moc soudní, obejít ji a s pomocí státních zástupců, tedy vládních úředníků, si zařídit takový výsledek, jaký chce. Jedním z pilířů demokracie je dělba moci mezi parlament, vládu a soudce. Jenže tento pilíř, již tak notně podkopaný českým zvykem spojovat v jedné osobně posty ve vládě s poslaneckým mandátem, se po dnešku naklání ještě povážlivěji. Kam se poděla idea, vštěpovaná dětem již od základní školy, která říká, že o vině a trestu rozhoduje pouze soud? Zbyla z ní jen blyštivá cetka pro naivky, či nenapravitelné optimisty, kteří věří tomu, že ve 21. století se nemůže opakovat nic z toho, co se dělo ve století 20. I když nevstoupíš dvakrát do stejné řeky, nikde nemáš záruku, že ta nová řeka není hlubší a dravější než ta stará, byť její hladina je klidná a proud ani peřeje na ní nespatříš. Jistota, že se občan dovolá u soudu svého práva, i kdyby to mělo být proti státu, utrpěla dnes těžkou ránu.



I když po pravdě, ať si novinové titulky říkají co chtějí, o Čunkově vině ve skutečnosti rozhodnuto nebylo, protože se vláda postarala, aby k tomu žádný soud ani nedostal příležitost. Přesto bylo rozhodnuto o trestu – a to tak, že žádný nebude. Položme si otázku, co je více devastující pro vědomi právního státu: možné pochybné rozhodnutí soudu, nebo určení trestu bez soudu, z pozice vládního úředníka? Samozřejmě, že Čunek není jediný, o kom bylo takto rozhodnuto; trestní stíhání může podle našeho trestního řádu ukončit policie, či státní zástupce. Jenže to co u banálního případu z okresního města představuje technické opatření, které chrání soudce před malichernými kauzami, představuje v případě Čunka políček do tváře spravedlnosti. Čunek totiž není jen tak leckdo - je to ministr. Je na očích, je to vzor. Měla by na něj platit podstatně přísnější měřítka, než na pantátu z Holic, opak je však pravdou. Případ Čunek měl jít k soudu - už jenom proto, že Čunek je člen vláda a vláda tak v jeho případě rozhodla sama o sobě. Jenže vládě ústava, na rozdíl od soudců, samosprávu nepřiznává! Nelze se zbavit dojmu, že o vývoji jeho kauzy nerozhodly důkazy či chyby vyšetřovatelů, ale prostý fakt, že jde o předsedu koaliční strany, na které je vláda existenčně závislá.



Nakonec však nejde ani tak o Čunka, jako o samotný princip, kdy stranická legitimace má přednost před spravedlností. Znovu opakuji - meritum věci není v tom, je-li Čunek vinen či nevinen, ale ve způsobu, kterým byla jeho kauza rozhodnuta. Místo soudu totiž rozhodla vláda a administrativním zásahem mu zařídila beztrestnost. I kdyby byl Čunek nevinen ve věci úplatku, zůstane již navždy spolupachatelem brutálního znásilnění české politické kultury. Je třeba se ptát - jde o výjimečný případ, způsobený tím, že vláda je natolik labilní, že ji lze snadno vydírat, a pod tlakem, ve snaze udržet se u moci, dělá hloupé chyby, nebo jde o začátek nového trendu a my jsme svědky první vlaštovky, která za úkol zjistit, co všechno si voliči nechají líbit? Či jde snad pouze o taktický tah, jehož jediným cílem je odvést pozornost národa od důležitých kroků vlády, jako jsou reformy či radarová základna, a nasměrovat ji do sporů, stejně hloupých jako vášnivých, o to je-li Čunek hrdina (protože říká na adresu Romů to, co chce nemalá část populace slyšet) nebo obyčejný grázlík provinčního formátu, který se dostal na místo, kde nemá co dělat, a jehož metody jsou tak primitivní, až jsou účinné?



Ať tak či tak, měli bychom se začít pomalu bát o budoucí vývoj v České republice. ODS si je zřejmě již jista tím, že má po volbách státní aparát plně pod kontrolou, a tak odhazuje beztak mizernou masku demokratické strany a ukazuje svoji pravou tvář - tvář autoritářské Strany, pro kterou není Republika cílem, ale nástrojem, tvář strany, pro kterou jsou zákony - o nepsaných pravidlech nemluvě - pouhým cárem papíru, který platí pouze pro plebs, ale ne už pro patricije ze Strany. Kam až je ODS schopna při upevňování svého panství zajít? Budeme svědky toho, jak vyšetřování členů Strany je automaticky zastavováno státními zástupci, zatímco opozice je šikanována systematickým vyšetřováním kdejaké prkotiny a špatně zaplaceného účtu? Dočkáme se toho, že si ODS pořídí své "Modré košile," které poštve na všechny nepohodlné a odbojné, aby šířili strach a poslušnost? A že lidí ochotných terorizovat pod záštitou Strany „ty druhé", „zrádce" se v každé době najde dost a dost. A nebo vše skončí tím, že se páni pro pobavení publika poštěkají mezi sebou, aby se potom v pohodlí parlamentních restaurací dohodli na tom, jak si rozdělí republiku a kdo si co kde rozkrade?



Je tu však něco horšího než strach z toho, co může přijít – znechucení z toho, co je. Mám na mysli všechny ty Čunkovy příznivce, kteří vytrvale šířili v posledních měsících evangelium jeho neviny. Nevadí mi samozřejmě, že věřili v jeho nevinu, ale jsem znechucen z toho, na jakém základě: je nevinen, protože „vzal Cikány u huby," je nevinen, protože korupce je výsadou pouze ČSSD etc. Zhoubné vidění světa přes černobíle brýle: my-dobří, oni-zlí; libí-dobré, nelíbí-zlé. Posuzování činů ne podle činů samých, ale podle toho, kdo je vykonal. Jak máme s takovými lidmi budovat demokracii, která je tak citlivá na vzájemnou úctu a respektování pravidel? Bohužel, po Čunkovi zde ještě dlouho bude čpít síra a zatuchlina a bude nám otravovat vzduch. Když na to přijde, škoda kterou by představovala údajná Čunkova korupce, je zcela bezvýznamná v porovnání s tím, jakou škodu nadělala na důvěře veřejnosti v právní stát a úctě k zákonům vláda svým přístupem.



Říká se však, že všechno zlé je pro něco dobré, a platí to i v tomto případě. ODS (protože ona sedí v premiérském křesle a veškerá odpovědnost padá na její hlavu) nám zde poskytuje sice drahé, ale zato poučné lekce z politického pragmatismu, technologie moci a historie. Jenom díky poslednímu roku a činům ODS začínám pomalu chápat, co bylo skutečně špatného na čtyřicetiletém panství KSČ a s čím se někteří lidé nedokázali smířit tak moc, že odešli do exilu. Neúcta k právu a arogance, jistota, že mohu činit co chci a nebudu potrestán, protože vláda se za mne postaví. A vedle toho stálé vědomí, že nemusím učinit zhola nic a přesto potrestán budu, ať již jako odstrašující příklad, nebo z pouhého rozmaru moci, pouze proto, že moc může. Ovšemže dnes nejsou 50. léta, to ani zdaleka, a já pevně doufám, že ani nebudou, ale přesto se dnes stalo něco, co otřáslo mojí důvěrou v českého člověka. A není to jenom podivný konec Čunkovy kauzy, ale především radost, kterou způsob jejího ukončení vyvolal u nemalé části mých spoluobčanů. Jak máme vybudovat fungující demokracii, když se o vině či nevině rozhoduje na základě sympatií a sebevětší zločiny své a své strany omlouváme, přecházíme a bagatelizujeme, zatímco sebemenší klopýtnutí opozice vyřváváme do světa jako hrdelní zločin, i kdyby mělo jít o špatně vyplněnou přihlášku do klubu důchodců?

poslal Tribun

Štítky: ,



pošli na vybrali.sme.sk

pondělí, srpna 06, 2007

Kandidáti

Na volbu prezidenta si počkáme ještě půl roku, ale první pokusy najít kandidáty pro naši nejvyšší ústavní funkci již začaly. ODS má samozřejmě jasno a nevidí nejmenší důvod, proč by ve funkci neměl zůstat jejich nejmoudřejší a nejdokonalejší čestný Vůdce. Ústy Petra Nečase dokonce připomenula ostatním stranám, jak je Klaus skvělý a jak ho všichni mají rádi, což by se mělo vzít v potaz - zda si to představuje třeba jako volbu aklamací a bez protikandidáta, již neupřesnil. Komunisté tiše sedí a vyčkávají, protože jim je nejspíš jasné, že každý koho navrhnou bude téměř se stoprocentní jistotou odepsaný, byť by to byl třeba František z Asissi. Zbývající strany se stále točí dokola, odkládají rozhodnutí, a ačkoliv nikomu příliš aktuální prezident nevoní, tak se zatím zřejmě snaží, aby vydržel i na další volební období. Jediné jméno, které má zatím jakous takous konzultační podporu je Jiří Dienstbier. Aktuálně vnímaný za jediného možného protikandidáta začal vzbuzovat zájem veřejnosti i médií.

Významnější výtky proti jeho kandidatuře vznášené převážně z okruhu ctitelů současného prezidenta jsou vlastně jen dvě: první je jeho neúspěch v politice a druhá členství v KSČ. Neúspěch v politice mu sice sílu nedodává, ale z druhé strany, kdyby politici po neúspěších mizeli z povrchu zemského, nemohl by Václav Klaus být po dvou volebních prohrách prezidentem a svět by během druhé světové války například neznal jméno Winstona Churchilla.

Členství v komunistické straně je věcí závažnější. Pokud by byl Jiří Dienstbier zvolen, bude tento fakt částí společnosti neustále opakován jako antidienstbierovský argument. Jeho disidentská činnost se pro některé nebude počítat vůbec, pro jiné bude s opovržením brána za frakční válku starých komunistů. Sám Dienstbier své členství v tehdejší době považuje za jediný možný způsob, jak se tenkrát dalo něco ve společnosti změnit. Jeho obecně známý pozdější životopis a realita konce padesátých let spíše jeho slova potvrzují, než vyvracejí: do KSČ vstoupil jako jednadvacetiletý v roce 1958. To byla doba, kdy komunistická strana váhavě začínala pracovat nad revizemi politických procesů ze začátku padesátých let a lidé měli ještě čerstvě v paměti polskou a maďarskou zkušenost. Maďarsko jasně ukázalo, že cesta samostatnosti a bez komunistické strany skončí krvavou lázní a Polsko zas naznačilo, že Sovětský Svaz je ochoten tolerovat jisté společenské změny a trochu samostatnější vnitřní i vnější politiku - byť pouze s komunistickým certifikátem. Nástup Brežněva a upevnění jeho pozice situaci změnily. Postupné uvolňování skončilo roku 1968 smutnou srpnovou okupací, kde se Jiří Dienstbier postavil naprosto jasně na stranu naší suverenity a svobody.

Paradoxní je, že Václav Klaus se svým životopisem tolik emocí nevzbuzuje. Přitom pokud ho člověk přečte okem Dienstbierových antikomunistických odpůrců, leccos by se v něm dalo najít. Například se stal basketbalovým reprezentantem Československa, což mu umožnilo reprezentovat i v zahraničí (Dienstbierovy výjezdy do zahraničí jsou samozřejmě důkazem jeho blízkého propojení s režimem). Do KSČ sice nevstoupil, ale v oslavném životopise se dá najít zajímavá informace, že student Klaus velmi do strany nechce, ač mu stále naznačují, že by to bylo vhodné. To rozhodně vzbuzuje podiv nad hrdinstvím budoucího prezidenta, jen mírně skřípe informace, že fakultní výbory KSČ si mezi sebou sdělují, že nepřipadá v úvahu, aby někdo takový jako Václav Klaus mohl být vzat do komunistické strany. Proč se tak často a na různých úrovních zabývaly přijímáním někoho, kdo o to vůbec neměl zájem? V roce 1966 liberální antimarxista odejel na jeden semestr do Itálie a po sovětské okupaci v roce 1969 si mohl vyrazit i na studijní pobyt do USA. Pokud rok 1968 byl pouhým mocenským bojem komunistů (což je častá teorie lidí, předhazujících Dienstbierovi členství v KSČ), jistě stojí za zmínku, že v té době Václav Klaus pracoval pro komunistickou vládu v reformním týmu místopředsedy vlády Oty Šika. V dobách tzv. komunismu navíc Václav Klaus dost často publikoval či spolupracoval na různých ekonomických publikacích. Samozřejmě ho pronásledovala i StB, která velkého buřiče a rebela… nechala údajně dál ničit politický systém…

Při dostatečně paranoidním přístupu, jenž lze cítit z antidienstbierovských komentářů, by bylo možné i z Václava Klause učinit vtěleného ďábla, vesele kolaborujícího se strašidelným systémem (nehledě na realitu různých období). Přitom životopisy obou pánů spíše ukazují na složitost a nejednoznačnost totality a nemístnost jednoduchého odsuzování a černobílých pohledů. Pro naši republiku je však mnohem důležitější, co kandidát nabízí, jaký vytváří obraz země v zahraničí, jak si dovede poradit s nestranností na politické scéně a jestli prezidentský úřad nepovažuje pouze za berličku k budování vlastní slávy a místa v učebnicích dějepisu.

Štítky: ,



pošli na vybrali.sme.sk