neděle, března 30, 2008

Návrat bolševických metod

Lidovky přišly s dalším obrovským objevem, jeden z mnoha lidí, kteří podle formulací novinářů stojí za vznikem iniciativy Ne základnám, byl prý rozvědčík komunistické tajné služby. Ve skutečnosti jde o jednoho z desetitisíců či statisíců spolupracovníků StB, který aktuálně má dvaasedmdesát let. Jeho dnešní praktické využití pro jakoukoliv rozvědku si může představit snad jen opravdu velký paranoik a proto máme spíše do činění s klasickým komunistickým přístupem diskreditace nějaké občanské aktivity poukazováním na stinnou minulost některých jednotlivců. Podobný styl je i vidět u článků publikovaných na Neviditelném psovi, který je přidružen k Lidovkám. Tam dlouhodobě poukazují na údajně velmi podezřelé financování iniciativy Ne základnám, které spočívá v tom, že několik billboardů jim vyvěsila reklamní agentura z Ruska. To, že tato firma podporuje od začátku mnoho občanských iniciativ či byla partnerem ODS v reklamní kampani, nevadí. Při tom logicky by pan Neff či spíše jeho fámulus Wagner měl začít publikovat články o ďábelském napojení naší vládní strany na KGB, GRU či kdo ví jakého jiného ruského agenta. I vyznamenání čestného modrého vůdce Putinem by mohlo sloužit jako nápověda. Pan Wagner byl schopen psát i větší nesmysly - viz kauza Bémovy léčby ve Švýcarsku místo výpravy na Mount Everest.

Je naprosto logické, že u hnutí či názorů podporovaných šedesáti až sedmdesáti procenty populace (v tom i třiceti procenty voličů ODS) bude spousta lidí, kteří mají v minulosti nějaký škraloup. Ale i u těch třiceti procent, kteří zastávají opačný přístup bude počet "zločinců" velmi výrazný. Pokud bychom použili metodiku Lidových Novin, tak například drtivá většina umělců, kteří podporují na Klvaňově propagandistické stránce radar, jsou obyčejní slouhové minulého režimu, kteří podepsali Antichartu. A proto by je "dobrý" pravicový novinář mohl označit za lidi, kteří ve stejném duchu otroctví aktuální moci se dnes staví za vládu a proti nezávislým iniciativám. Dalo by se rozebírat pečlivě každý podpis na peticích podporujících radar, zkoumat každého až do třetího pokolení, kdo radar podporuje a při tom zuřivě kádrovat. Ale tak nějak nevidím důvod proč. Jen ti, kteří chtějí kádrovat jednu stranu, musí sami zamést před vlastním prahem a dokázat, že za jejich názorem stojí jen křišťálově čistí lidé. A to je samozřejmě nemožné.

Být pro nebo proti radaru, je naprosto normální demokratický názor. Osudy jednotlivců možná jsou zajímavé pro bulvár, možná si na nich smlsnou novináři hledající třídního nepřítele a placené agenty buržoazního imperialistického východu, ale pro normální lidi by mělo být nejdůležitější, co se prosazuje a ne přitroublé postkomunistické kádrování. Novináři Lidovek, ale nejenom oni i Mladá Fronta degradující jakoukoliv akci proti základnám na sjezd bláznivých komunistů, jen dokazují, že jejich priority jsou zakotveny hluboko v sedmdesátých letech, kdy občanská iniciativa jdoucí proti proti vládnoucím musí být jen nějakou akcí ztroskotaců a zaprodanců.

Štítky: ,



pošli na vybrali.sme.sk

úterý, března 25, 2008

Bez gulí

Mirek Topolánek se rád prezentuje jako bodrý, důsledný a zásadový valašský ogar. Tváří se bezprostředně (dalo by se říci i vulgárně), ale souběžně na nás mrká, jako že pod hrubou slupkou se skrývá bezmála křišťálové jádro. Chtěný obraz však doznává čím dál víc trhlin. V posledních týdnech se stalo nepřehlédnutelné, že maska pro veřejnost skrývá pouze další podprůměrnou bezpáteřní politickou kreaturu.

Nejdříve vysvětluje, jak s návratem pana Čunka do vlády nemá problém: je to prý věc řešitelná do Velikonoc a je na lidovcích, aby si dostatečně jasně řekli. Odkaz k vůli lidovců ukázal plně Topolánkovu hloupost nebo bezpáteřnost, vždyť ti na návrat svého šéfa jasně tlačí již delší dobu. Možná si premiér přál před Strakovkou nějaké demonstrace nebo transparenty "Cunek o muerte". Bezcharakternost a totalitní sklony projevily ale hlavně později, kdy suverénní politické straně začal nabízet naprosto nepřijatelný pakt „Čunek za vaši podřízenost našemu diktátu“. Šéf vlády opírající se o údajně svobodně hlasující poslance požadoval, aby se lidovci vzdali nezávislosti a její političtí reprezentanti zapomněli na druhdy tak vychvalované vědomí a svědomí a začali hlasovat podle diktátu z Jánského vršku. Když byl normalizační teror velké strany vůči otrockým pseudosvobodným politickým subjektům odmítnut, pan Topolánek svou odpovědnost šéfa kabinetu přehodil na koaliční spojence a tváří se jako by ho problém naprosto nezajímal. A Velikonoce jsou již samozřejmě za námi.

Druhým příkladem Topolánkova bídného charakteru je jeho chování vůči USA. Nejdříve škytá nadšením, že orwellovské přejmenování víz bylo jeho velkým snem od doby, kdy si v Americe koupil klobouk a brázdil se zapnutým tempomatem její dálnice. Souběžně si pochvaluje posilování spolupráce, touží po radaru, jehož schválení je na dohled, a fotí se s prezidentem superdemokratické velmoci. Slova konkrétní kritiky na adresu hostitele nenajdeme ani pod mikroskopem. O to větším šokem byl pro naše spojence nejspíš Topolánkův výrok několik dnů po návštěvě, že "země, která umožňuje mučení zajatců, mě těžko může poučovat o porušování lidských práv". Přitom americký raport neřekl vlastně nic víc, než co naše společnost, média ale i politici tvrdí celkem pravidelně: vždyť i členové ODS dost často tepali do nejasných a pravděpodobně i ne zrovna čistých finančních vazeb expremiéra Grosse, do korupce a neefektivnosti policie, které byly kromě Čunkovy kauzy také součástí americké zprávy. Kritika ohledně dodržování mezinárodních lidských práv je nepochybně na místě, ale od politika, který se donedávna choval vůči USA tak servilně jako Mirek Topolánek, zní falešně a prázdně.

Štítky:



pošli na vybrali.sme.sk

sobota, března 22, 2008

Kladivo na cigarety

V poslanecké sněmovně se objevil návrh nového protikuřáckého zákona. Tentokrát se má jednat o zákaz kouření v restauracích. Jistě je to bohulibý záměr. A předkladatelům fandím. Avšak pochybuji, že stejně jako předcházející protikuřácké zákony změní něco na trendu neustálého růstu počtu kuřáků. Protože ač se stále přijímají nejrůznější podpůrná opatření, ale s tím pravým „kladivem na cigarety“ ještě nikdo nepřišel.

Dosavadní taktika je trojí. Za prvé jde o neustále zvedání ceny cigaret pomocí spotřební daně. Výsledkem však není, že by kvůli šetření přestávali lidé kouřit. Ale že si pro snížení nákladů začali mnozí balit cigarety sami.

Za druhé je snaha neustále ubírat plochy, kde je dovoleno kouřit. Z důvodů ochrany nekuřáků, před pasivním kouřením. Tak byli kuřáci vyhnání z pracovišť, zastávek hromadné dopravy, teď se plánují hospody. Krom toho, že to kuřáci dodržují jen, když jim stojí za zády policajt, tak stále to nepokrývá všechny případy. A ani je pokrýt nemůže. Nejvíce si všímám fenoménu kuřáckých kroužků. Kuřáci si chodí často zakouřit na určité místo. Když se tam sejde více lidi, tak samozřejmě začnou při kouření debatovat. A protože často se nejedná jen o nezávazné klábosení, ale i o důležité věci, začnou se u hloučku zastavovat i nekuřáci, a pustí se do debaty taky. Nejvíce to vidím ve škole, kde máme naprosto tristní systém předávání důležitých informací. A právě kuřácké kroužky jsou důležitým zdrojem informací, kde je se potřeba nahlásit, jak nám změnili terminy, či jak budou probíhat zkoušky. Je to tedy klasická svobodná volba – buď riskuj rakovinu plic, nebo vyhazov kvůli nějaké administrativní blbosti.

Nejhorších výsledků ze všech opatření proti kouření má ale jednoznačně informační kampaň. Naposledy jsem viděl reklamu se psy, kde bylo napsáno „Neumíme číst, přesto nekouříme.“ Jako by kouření bylo nějak závislé na inteligenci. To by nesměli kouřit lékaři, právníci, architekti,… Když se bavím s nějakým kuřákem o kouření, nezávisle na tom zda je vyučen, nebo má vysokoškolský titul, má rozhovor tři fáze. V první je velice nevraživý, že mu narušuji jeho soukromí. Následuje fáze obranná, kdy dovykládá naučené fráze šíření panem Klvaňou a mu podobných, že jestli si zakouří, tak je to stejné jako se projít kolem rušené silnice, či sníst jakoukoliv potravinu, neboť jsou všechny dnes nasáklé chemii. A nakonec jsem poučen, že mu mám vlastně poděkovat, protože jen kvůli němu se mi z jím odvedené spotřební daně platí první poslední.

Když někomu ublížíme, zdráháme se to přiznat. Stejně tak, když ublížíme sobě. Tím, že by se ti lidé snažili přestat kouřit, by si museli automaticky přiznat, že si deset, dvacet, třicet let zadělávali na problémy které mají, nebo mít budou. Že za jejich nemoci, že se zadýchají i na rovince a jsou impotentní si mohou svým konáním. Právě proto potřebují slyšet slova pánů Klvaňů, že si nepoškozují zdraví víc, než ti kdož nekouří. Dopřávají těmto hlasům sluchu, aby si ulevilo jejich svědomí.

Boj proti kouření do současných dnů je ne nepodobný boji proti hydře. Udatní reci stínají jednu hlavu za druhou a vůbec nevnímají, že z jedné uťaté vyrůstají dvě hlavy nové. Pro její zničení je však nutné vzít pořádné kladivo a rozmlátit na padrť její tělo. Snad to jednou pochopí i někteří z naších zákonodárců a zaměří se i na tabákové koncerny.

poslal Elf

Štítky: ,



pošli na vybrali.sme.sk

čtvrtek, března 20, 2008

Ať žije Hovorka

Vznik vlády a prezidentská volba veřejnost senznámily s novým fenoménem. Je to politik, který je ztělesněním dobra a dokonalosti, neboť se rozhoduje bez žádných vnějších tlaků jen na základě svého nejlepšího vědomí a svědomí. Takový politik je částí svých kolegů (ale čirou náhodou jen těch z druhé strany politického spektra) a částí politických komentátorů vynášen pod nebesa a každý, kdo upozorňuje na jisté nesrovnalosti a nelogičnost některých výroků a kroků je jimi bleskurychle odkázán do totalitního bolševického koutku. Situaci zjednodušovalo to, že vědomí a svědomí se probouzelo jen v jedné politické straně, která byla a je oblíbeným terčem všech přitroublých pisálků, ačkoliv její chod je stejný jako zbytku českých partají.

Bohužel nyní se situace čím dál tím více komplikuje. Najednou zde nejsou jen hodní a dokonalí přeběhlíci, ale objevuje se v lůně koalice skupinka nějakých divných individuí, která nerespektuje koaliční dohodu, ujednání stranických sekretariátů a politických špiček. Ať pátrám jak pátrám, tak najednou naprosto vymizel z výroků některých politiků a novinářů, kteří dříve svědomí a vědomí tak chválili, obdiv k těmto lidem. Naopak pan Topolánek chce donutit koaličního spojence, aby hlasoval jako jeden muž (jak je v ODS zvykem - zde se sám nutí jeden argument pravicových pisálků vůči opozici, k čemu máme tolik pravicových poslanců, když by stačilo, že pan Topolánek si odhlasuje vše sám), jinak jeho předsedu nepustí do vlády a vyhrožuje pádem koalice - a i někteří politici ODS již delší dobu vysvětlují, asi inspirováni tradicí Národní fronty kde i o partnerech rozhodovala jedna matka strana, že vědomí a svědomí se v koalici nenosí a zlobivci by se měli vzdát mandátu. Novináři nijak nevychvalují odvahu rebela, spíše posmutněle volají po rozumu a udržení vlády a případně ještě vytahují umělý strašák rudého ohrožení.

Jenže vychvalovači přeběhlíků mají smůlu. Sami určili pravidla a měli by se jich důsledně držet. A tato pravidla jsou jasně daná. Volební program politické strany je cár papíru, který nic neznamená, zvolený poslanec se jím vůbec nemusí řídit a voliči ho vybírají jen pro jeho krásné oči. Usnesení strany do které vstoupil, jsou naprosto bezvýznamná, politik se dobrovolně stal členem organizace s pravidly, která jsou pro něho nezávazná a může je porušovat, kdy se mu zachce. No a koaliční program je jen bezvýznamným hadříkem, kterým tak maximálně můžeme mávat před veřejností, ale vládní poslance k naprosto ničemu nezavazuje. A kdokoliv kdo, jako nyní například premiér Topolánek, prosazuje cokoliv jiného, je jen bolševická zrůda. Přece měříme všem stejným metrem ?

Štítky:



pošli na vybrali.sme.sk

středa, března 19, 2008

Hon na čarodějnice

Daniel Landa je rozporuplná osoba. První období, ve kterém se stal veřejně známým je spojeno s jeho účinkováním v kapele Orlík. Kapele, která je označována za neonacistickou, která se pohybovala na hraně a často i za hranou zákona. Z osobního poslechu mohu potvrdit jednu opravdu nechutně rasistickou písničku (Bílá liga), několik zachycujících svérázným způsobem reálné problémy s menšinami (Dvojí metr, Češi stáli, atd.), několik zaměřených proti komunismu (Zahrádka, Zrůdy rudý), pár oslavujících opilství a rvačky (oi,oi,oi), několik vlasteneckých,zaměřených hlavně na dobu husitství (Mistr Jan, Vozová hradba) a další spíše umělecké skladby a blbovinky. Celkově mi to přijde (s výjimkou jednoho excesu v podobě Bílé ligy) jako výlev mladého člověka s velkým uměleckým talentem, který je trošku omámen pomyslnou silou a mocí hnutí Skinheads (pozor, Skinheads nemají nic společného s neonacisty) a do toho zamíchává věčné téma našich Romských spoluobčanů. Jestli se v této době Landa choval jako neonacista nevím, nikde jsem žádné jeho fotky, na kterých by hajloval nebo nesl nacistické symboly nenašel.

Každopádně mladý umělec povyrostl, vydal se na sólovou dráhu a od Orlíku se distancoval. Od té doby ho také čeští neonacisté považují za zrádce a jeho písně neposlouchají, jejich vzorem jsou útržky písní Orlíku, většinou vytržené z kontextu. Těmito několika roky si však Daniel Landa zadělal na velké problémy na dlouhá léta. Do myslí lidí média vkradla jeho obraz jako „nácka“, nebezpečného člověka, na kterého je třeba si dávat pozor. Protože se však Landa ukazoval dalších více než 10 let pouze jako výborný umělec, sportovec, a žádné katastrofické scénáře v podobě jeho osoby kráčící v čele neonacistického převratu v ČR se nekonaly, média i lidé si Daniela přestali všímat.

Veřejné mínění však jako blesk z čistého nebe zasáhl rok 2005, kdy Landa založil řád Ordo Lumen Templi. Ihned se vyrojila řada senzacechtivých lidí, kteří vrtali a šťourali a také vyšťourali. Samotný Ordo Lumen Templi se prezentuje jako řád sjednocující české vlastence, chtějí postavit obří chrám zasvěcený Svatému Václavovi a jejich heslem je Víra, láska, síla, pravda. Problémem je fakt, že to jsou v podstatě jediné informace, které o tomto řádu seženete. Strach z neznáma a touha po senzaci dovedli novináře k zajímavým „zjištěním“ – jako první přišlo na řadu srovnání s nacistickým řádem Ordo Novi Templi, tak snadné díky Landově údajné nacistické minulosti a podobnému názvu. Když se však ani po dvou letech Ordo Lumen Templi neprezentoval ničím jiným, než několika charitativními akcemi a opět se ani velice zvídavým a hloubavým novinářům nepodařilo vyšťárat jakékoliv napojení na extremisty či podsvětí, nastala mezi nimi nervozita. Začali se uchylovat k trošku ztřeštěným útokům, jako například úvaha – Znakem Ordo Lumen Templi je znak Mercurius, značící v alchymii planetu Merkur. Merkur okolo Slunce oběhne jednou za 88 dní. 88 používají neonacisté jako kryptogram pozdravu Heil Hitler (H je 8. písmeno abecedy). Z toho jasně a logicky vyplývá, že O.L.T. je nacistická organizace. Bohužel takovéto ústřelky už moc veřejnost nevzrušovaly a proto se „kauza Landa“ opět pomalu propadala do zapomnění. Mně osobně na O.L.T. vadí pouze aktivní účast vysoce postaveného člena ODS Vidíma, která i v mých očích vrhá lehký stín podezření. Na druhou stranu se někteří jiní čelní představitelé O.L.T. veřejně ohrazují proti dnešní politické bídě a hnusu, reprezentovaného největšími tuzemskými politickými stranami, takže, lidově řečeno, prase aby se v tom vyznalo….

Avšak naštěstí pro novináře účastnící se honu se Daniel Landa opět zviditelnil kontroverzí – na internetové televizi Stream.cz začal vysílat svoji reality show Peklo s Landou, ve které se společně se špičkovým trenérem thajského boxu Petrem Macháčkem pokoušel změnit 5 životních ztroskotanců v bojovníky, kteří objeví sami sebe a začlení se zpět do společnosti. Plamínek naděje se objevil v podobě Oty Vodičky, od prvního pohledu bývalého neonacisty, který se vrátil z pětiletého pobytu ve vězení a Landa si ho do show vybral. Peklo mělo masovou sledovanost (každý díl několik desítek a později stovek tisíc shlédnutí) a proto se vyplatilo o něm v novinách mluvit. A opět jsme se dozvídali o tom, že Peklo je vlastně velké spiknutí, „výcvik nebezpečných násilníků ve vraždící monstra proti cikánům“ atd. Naštěstí už tohle lidi moc netáhne a média zjišťují, že z případu „hon na Landu“ už asi nic nebude a stopa pomalu vychladává.

Co tím vším chci říct? Daniel Landa je určitě kontroverzní postavou, ale spíš bych ho označil za snílka a rozháranou osobnost, než za nebezpečného kriminálníka. Přesto se našim médiím skoro 20 let víceméně úspěšně dařil hon na jeho osobu a lidé tak ochotně poslouchali, že už někteří mají v mozku natrvalo vypáleno „Landa= nic než nácek“. Příkladem může být, podle svého tvrzení písničkář a poeta, Xavier Baumaxa, s jeho písní Nazzijaz, kterou doporučuji k poslechu, nejlépe v live verzi, protože to opravdu stojí za to. Když tohle všecko vidím, tak si říkám – když se médiím povedlo, na základě jednoho mladického úsřelku, z Landy udělat nebezpečného člověka, jehož jediným celoživotním přesvědčením je špatně skrývaný neonacismus, co se jim mohlo povést udělat v případech, kdy nebylo třeba vymýšlet celé umělé konstrukce na koleni, ale kdy stačilo pouze něčí činnost šikovně interpretovat a trochu podbarvit. A nemyslím tím jen dnešní dobu internetu a televize, ale ještě více dobu, kdy otěže informovanosti držely noviny a později rádio – o kolika lidech si kvůli nim dnes myslíme úplně něco jiného, než kým doopravdy byli?

poslal Ahura

Štítky: , ,



pošli na vybrali.sme.sk

úterý, března 18, 2008

Setkání a demonstrace 15.3

Na setkání jsme dorazili v počtu tří lidí - Kamil Mudra z Prahy, Jaromír Eybl z Klatov a Elf z Brna. Poznávací znamení větvička fungovalo znamenitě, a tak jsme se rychle našli i když zahrádka restaurace u Lorety ještě nebyla otevřená.

Pomalu jsme se vydali na demonstraci, kde byla za začátku jen hrstka lidí. Obkoukli jsme stánečky s peticí a materiály. Dále transparenty. Lidová tvořivost je velká. Nejvíce rozruchu rozhodně vyvolal transparent s textem: „Jako člen ODS říkám ne základnám“. Mě zaujal i „jen tato raketa je mírová“ s nalepenou badmintonovou raketou. Dále byly vytvořeny z papíru loutky Topolánky, Vondry, Parkanové, Bushe a Riceové. Na krku se jim houpaly cedulky, s jejich výroky.

Na demonstraci se prý nakonec sešlo dva tisíce lidí. Hradčanské náměstí však bylo zaplněno sotva s půlky. Projevy měli lidé z iniciativy Ne základnám. Hlavní přednesl starosta Troskavce Jan Neoral. V davu se mi se znaních tvářích povedlo zahlédnout Jana Kavana a Václava Exnera. Kamil se ukázal jako náruživý fotograf. Po celou dobu obíhal okolo a snažil se zachytit atmosféru.

Po projevech jsme se vydali za skandovaní hesel k americké ambasádě. Po průchodu městem nás před velvyslanectvím zastavily zátarasy. A to jsme jim nesli dárek – Iránské zbraně hromadného ničení. Ač jme je vyvolávali, odmítli si je převzít. Okna ambasády byla ze vnitř kryta něčím, co připomínalo okenice. Jen v jednom okně byla mírně pootevřená a dalo se ve škvíře zahlédnout něco jako potápěčské brýle. Že by měli v budově bazén, kam by se úředníci chodili potápět? :-)

Po demonstraci jsme se rozloučili. Kamil směřoval na Smíchov, zbytek přes Václavák, kde jsme se chtěli ještě podívat na demonstraci na podporu Srbska. Za chvíli jsme se však s Kamilem potkali znova, protože jsme si neuvědomili, kde přesně leží americké velvyslanectví. Tak s námi ještě chvíli pobyl a rozloučili jsme se definitivně až na Můstku. Demonstraci za celistvost Srbska jsme už vzali jen poklusem, protože Jaromír spěchal na vlak.

Co se týká výstupů ze setkání, tak jsme nezaložili žádnou iniciativu, občanské sdružení, politickou stranu, ani odbojovou organizaci. Vyloženě to bylo pouze poznávací setkání. Pokud budete chtít něco více, je to na vás přednést své představy.

poslal Elf

Štítky: ,



pošli na vybrali.sme.sk

neděle, března 16, 2008

Proč nejsem antikomunistou

Dvacet let po pádu totality obchází Evropu „strašidlo komunismu“. Železná opona je dávno stržena, tankové divize sešrotovány, na věčnost nebo do ústraní odešla celá jedna generace komunistických vládců. Varšavská smlouva i RVHP byly rozpuštěny a většina postkomunistických zemí je členem NATO a EU. Ekonomika i státní správa jsou přímo či nepřímo ovládány mocnými nadnárodními korporacemi, u nichž navíc nelze zjistit skutečné vlastníky.

V této situaci povstali noví antikomunističtí bojovníci. Sami většinou pocházejí z prominentních komunistických rodin, mají za sebou komunistickou, svazáckou či režimně-propagandistickou kariéru. Spoléhají se na naši špatnou paměť. Velmi dobře ovládají manipulativní techniky a pravidla propagandy. Nemají žádné morální zábrany.

Jaká je jejich motivace k tomu, aby rezignovali na skutečné problémy a výzvy doby a bojovali ve válce, která již byla dávno ukončena kolapsem zemí „reálného socialismu“? Je to nutnost zastřít vlastní chyby a nedostatky, odvrátit pozornost od své vlastní minulosti a odvést pozornost od loupeživé formy kapitalismu, na jejímž zavádění v postkomunistických zemích profitují. Noví „antikomunisté“ v ČR ovládají vládu, Senát, kraje, radnice většiny velkých měst. Na jejich straně jsou veřejno-právní i většina komerčních médií.

Antikomunistickou rétoriku používá prezident a jeho poradci, poslanci stran vládní koalice i vedení sociální demokracie. Zařídili a prosadili si svůj vlastní „Ústav paměti národa“, který dodává informace pro selektivní dehonestaci a vydírání bývalých komunistů, příslušníků STB, skutečných i domnělých konfidentů minulého režimu. „Antikomunistický“ premiér oceňuje odznáčkem jako hrdiny bratry Mašínovy a Milana Paumera, kteří se o svých obětech vyjadřují způsobem, z nějž jde mráz po zádech.

Korunu všemu nasazují naše „svobodná média“, která se změnila v hlásné trouby této nové „ideologie“. Čím dále častěji můžeme vidět, slyšet, nebo číst propagandistické perly, za něž by se nemuselo stydět ani Rudé právo padesátých či sedmdesátých let minulého století. Forma je totiž stejná, pouze obsah má obrácené znaménko. Stoupá také tlak na uzákonění kroků, které kriminalizují odlišné názory a diskriminují jejich nositele.

Kritik současného stavu bývá zpravidla označen za bolševika, potenciálního teroristu či jeho ochránce, rusofila (pozor, Václave Klausi!), anarchistu nebo naopak nacistu, antisemitu, ekoteroristu apod. Do budoucna se takový člověk může těšit na trestní postih, štvavou kampaň v médiích či diskriminaci v zaměstnání. To všechno je totiž jednodušší, než bojovat proti komunismu a jiným totalitním tendencím důslednou, čestnou a pravdivou politikou demokratických stran, dodržováním zákonů, respektováním oprávněných zájmů „dolních deseti milionů“ českých občanů. Je to jednodušší, než se zbavovat korupce a bránit tunelování ekonomiky.

Můžeme to však chtít od bývalých estébáků, komunistů, prominentních svazáků, režimních pisálků a cenzorů, kteří jsou dnes nalezlí ve všech politických stranách bez rozdílu? Můžeme to očekávat od bývalých veksláků a pasáků, kteří z předlistopadové „černé ekonomiky“ skočili rovnýma nohama do privatizačního šílenství devadesátých let, vyzbrojeni nelegálně získanými finančními prostředky a konexemi? Můžeme to čekat od bývalých komunistických ředitelů, ekonomů a kádrových rezerv ve státních podnicích, kteří měli kontakty na ministerstvech a exkluzivní přístup k potřebným informacím?

Má odpověď na předchozí otázky zní ne. A proto nejsem antikomunistou. Úplně mi totiž stačí být nekomunistou.

napsal Stan
původně publikováno na Outsidermedia

Štítky: ,



pošli na vybrali.sme.sk

úterý, března 11, 2008

O tvrdé ruce

Relativita v praxi: kdybych vyšel na ulici a v rámci boje proti korupci zastřelil pár městských, dostanu metál? Možná v budoucnu. Holt, není vražda jako vražda, ostatně na vraždění v jakémkoliv vyšším úmyslu se lidé vždy dívají shovívavěji než umlácení stařenky pro pár stovek. A stejně tak není krádež jako krádež. Byl to právě minulý režim, který mezi lidmi rozšířil ostrovtipné, „kdo nekrade, okrádá rodinu.“ Když člověk pomlčel nad roztodivnými praktikami papalášů, mohl nejen doufat v pravidelný plat, jisté místo a hezkou rentu, ale i v nějaký ten načerno odvezený pytel cementu, cihličku, překlad. Slyšel jsem o člověku, který si přímo z nakradeného materiálu, postavil dům, nechci se bavit o těch, co si své rezidence vystavěli z krádeží nepřímých. Ty znám osobně.

Byl takový člověk zloděj? Ale kdeže, vždyť to dělal na protest těm nahoře! Kradl bohatým (podniku), dával chudým (sobě). Bylo jistě krásné usínat s vědomím, že vše, co jsem ukradl, nikomu nechybí, naopak pod mou střechou přebývá. Krom toho byl dotyčný za hrdinu. Jenže pak se něco stalo. Tvrdá ruka odcinkána klíči zmizela, jenže za ní se vytratili i pravidelný plat, jisté místečko, hezká renta. To byly důvody – s ohledem na budoucnost – krást ve velkém, však ono se to už nějak vyřeší. Ale ouha, jednoho dne všechno ukradené, začalo chybět. To tu ještě nebývalo. Vytunelovali kampeličku, člověk měl po úsporách. Jistota desetinásobku? Možná příště. Už nepřišel ten hodný stát, předseda, generální, nebo klidně majstr, co se zle podíval, povytáhl výtržníka za ouško a přeřadil jej k jinému podniku, jinak by sám dopadl mnohem tvrději. Najednou se už nesmáli všichni, nýbrž jenom někteří. Pády z výšky změkly a zbylí ryli držkou v zemi. A dobře jim tak, zlodějům, říkáte si? Ale kdeže, ti nejdovednější se smáli z Baham, z Kajman a z parlamentu, rytí připadlo – dle zákona padajícího exkrementu – na ty dole.

Ti dole, cítíc se okradeni, chtěli si své škody kompenzovat. Jenže nebylo kde. Člověka, kterého přistihli, nesa si výslužku, nazvali zlodějem, další práce bylo poskrovnu a, představte si, v hospodě se ho stranili, neboť všichni už měli zkušenost s nějakým tím podobným zlodějíčkem. Náhle nebylo co ukrást, neboť vše podstatné již zmizelo a vše nepodstatné by v případě ztráty někomu chybělo. Člověk si sice mohl řečnit po libosti, ale z řečí ještě nikdo chleba neupekl, navíc když si to náhodou namířil proti davu, dav, jenž měl ještě pořád staré návyky, kolem dotyčného kontrkontrarevolucionáře obkroužil opovržlivý oblouk. Však ono zahrajeme slepé, hluché, promineme pánům všechny ty kupónoky, Sarajeva, olejíčky a třebas nám taky něco ukápne. Ale neukáplo. Pánové, když šlo do tuhého, zmizeli – puf – jako pára nad hrncem, zůstaly po nich jen sliby, které někdo musel oddlužit. Národ zahořkl a rozdrobil se do brumlajících individuí.

A proč Vám tady řečním tyhle bajky? Inu nám Čechům se zastesklo po té tvrdé ruce, co jsme si ji tak neuváženě vycinkali. Jsme najednou svoji a cítíme se osamoceni. Už ani neumíme mluvit, ale panské kosti taky nepadají. Krást není hrdinství, nýbrž zločin. Holt, nemáme to tady, sevřeni morálkou a dobrým vychováním, lehké. Ale kdo ví, třebas se zase najde milý pán, který ty „zlé“ pošle „bručet“, „hodné“ vyznamená, staré pořádky „zreformuje“, na trůnu zajistí „kontinuitu“ majestátu, opozici náležitě přesvědčí o vlastní osvícenosti, zajistí si „loajalitu“ vládních kolegů, upraví si mediální zákon, zatočí se sockami, hypochondry a nadbytečnými dětmi. Potom třebas, když budeme chápaví a dojde nám, že takové pořádky se nedají podnikat, má-li pán prázdné konto, vybude nám zase pytel cementu, který si vypůjčíme klidně i ve vnitřním protestu těm nahoře, protože takový pytel cementu, to je lepší nežli hypotéka. Komu se pak režim sabotovat nechce, nemusí, je přeci ideově otevřený všem mladým, dynamickým a sebevědomým, to, prosím pěkně, bez rozdílu. Prozření se meze nekladou. Myslete taky jednou na sebe a své děti. No nemám pravdu?

P.S.: Bude-li k nám pán hodný, možná nám i ukáže, kdo je zlý, kdo hodný, kdo zajistí kontinuitu majestátu, kde se ukrývají socky, hypochondři a nadbytečné děti.

poslal Winter

Štítky: ,



pošli na vybrali.sme.sk

pátek, března 07, 2008

Kouzla statistik

A jsme v období zveřejňování čísel hospodářského růstu. Česká republika a její postkomunističtí sousedé dosáhli podle statistik velmi dobrých výsledků. Prim hraje Slovensko. Hned se samozřejmě vyrojila spousta liberálních komentářů, téměř výlučně se koncentrujících na slovech reforma či rovná daň. Slovenský úspěch má však jednoho mnohem důležitějšího otce, než dva pěstouny výše zmíněné. Jednorázové vlivy jako předzásobování způsobené změnou spotřebních daní lze ze strukturálního hlediska ignorovat. Základem slovenského růstu jsou nesporně velké investice - například do automobilového průmyslu - přilákané investičními pobídkami. Díky těmto investicím se rozhýbala výstavba infrastruktury a poklesla nezaměstnanost (Vloni 1/3 vzniklých pracovních míst připadala přímo na projekty z investičních pobídek, které za sebou nepřímo táhnou vznik dalších míst. Další místa vznikala i díky pobídkám staršího data.). Snížila se zátěž státního rozpočtu (místo vyplácet peníze nezaměstnaným začal rozpočet od nich získávat příjmy z daní přímých i nepřímých), zvedla se poptávka po službách a začala růst i spotřeba. Vysoké meziroční růsty se překrývají se zahajováním a zvyšováním produkce nejvýznamnějších podniků.

Je však třeba pamatovat na jednu základní věc: zjednodušeně řečeno, pokud ekonomika jednoho roku vyrobí nula aut a druhého roku sto tisíc, dojde k velmi výraznému růstu HDP. Následující rok automobilka většinou navýší produkci jen o deset či dvacet procent. Je sice tažená poptávkou, ale zároveň ji brzdí omezená kapacita. Zvýšení produkce logicky nemá tak výrazný vliv na další růst hrubého domácího produktu jako její zahájení. Stejně další zcela nová továrna, jež v následujícím roce vyrobí dalších sto tisíc aut, nezapůsobí na procento růstu HDP stejně jako první automobilka, protože základ je samozřejmě již vyšší. To je kouzlo příčiny růstu většiny chudých ekonomik, jejichž základ je tak nízký, že i relativně nevelký příliv investic se dokáže v porovnání se zámožnějšími státy v jejich hospodářství výrazně projevit. Číselně to lze jednoduše vyjádřit následovně: přidám-li k základu sto deset, mám desetiprocentní růst, pokud mám základ třista, tak i když vydělám dvacet, tak bude růst představovat sotva sedm procent.

Pozitivní vliv státu, investičních pobídek či zásahů do ekonomiky je vidět i na jiných zemích. Liberály často zmiňované Irsko opírá svůj růst na dlouhodobé investiční strategii vlád, která velmi výrazně podporuje moderní technologie s vysokou přidanou hodnotou. Ani rovnou daň tam nezavedli - nejbohatší lidé jsou zdanění čtyřicetiprocentní sazbou. Rovnodaňové Rusko růst opírá o vysoké ceny surovin a zároveň o konsolidaci vlastnictví pod státní kontrolou, tedy tvorbou úspěšných národních šampiónů. Země roste více než sedm procent, zároveň více než 40 procent hospodářství je v rukou státu a nevyvádí zisky do zahraničí. Stát tyto příjmy reinvestuje a příjmy obyvatel rostou výrazně rychleji, než když byl tento majetek v soukromých rukou. Paradoxně tytéž firmy, které v rukou soukromých podnikatelů nebyly schopny vydělat ani na daně či sociální odvody, v rukou státu své povinnosti pravidelně plní. A nejrychleji rostoucí Čína za růst z velké části vděčí velmi pečlivému dlouhodobému plánování určujícímu, který region je nutno a čím podpořit. Pak politbyro rozhodne o investičních pobídkách pro dané území, výstavbě infrastruktury a naláká investory (které samozřejmě přitahuje i velký trh a levná pracovní síla). Čína díky rozumným státním zásahům dlouhou dobu trhá všechny rekordy hospodářského růstu a také tam během posledních 20–30 let regulovaného kapitalismu nebývalým tempem klesá chudoba (ačkoliv v některých regionech je z evropského hlediska stále otřesná).

Je trochu nepochopitelné, proč tyto souvislosti naši novináři tak neradi zveřejňují. Ukazují jasně, že i země s velmi rozdílnými podmínkami spojuje jedno: státní zásahy do ekonomiky, především plánování a podpora investic. Výše zmíněné státy mají rozdílné daňové systémy i jejich sazby, rozdílnou ochranu zaměstnanců, rozdílný přístup ke zdravotnictví i důchodům a také pozice na žebříčku ekonomické svobody je v nich různá (Takové rychle rostoucí Rusko ji má na úrovni Vietnamu a Laosu, dokonce i Čína je na tom lépe, i když z tohoto pseudohlediska stále spíše bídně. A paradoxně stále vychvalované, podnikatelsky vstřícné, daňově ideální a rychle rostoucí Slovensko je na žebříčku ekonomické svobody níže než socialistická, nefungující a dusící podnikatele Česká republika.). Samozřejmě i liberální recepty vykazují určitou úspěšnost a pozitivní vlivy, ale nejsou jediným možným řešením. Hlavně, jak ukazují příklady zemí s nejlepšími hospodářskými růsty v historii, nejsou nejkvalitnějším řešením, díky němuž vliv státu na ekonomiku můžeme automaticky označit za zlý. Je to přesně naopak - jen stejně jako v životě vše záleží na míře, kvalitě a důslednosti.

Štítky:



pošli na vybrali.sme.sk

úterý, března 04, 2008

Kolektivismus versus stádnost, osobnost versus individuum

Velikost historických osobností nikdy nespočívala v jejich absolutním podrobením konvenci, ale tkvěla naopak v jejich osvobození od konvence a ve spásné svobodě. Vyčnívaly jako vrcholky hor z masy, která setrvávala v zajetí kolektivní úzkosti, přesvědčení, zákonů a kolektivních metod, a volili si vlastní cestu. A obyčejnému člověku vždycky připadalo divné, že někdo před vyšlapanou cestou a známými cíli dává přednost strmé strmé a úzké stezce vedoucí do neznáma.

C.G.Jung, O vzniku osobnosti


Dle převládajícího mínění by dnes se měl člověk zbavovat jakékoliv závislosti na ostatních lidech. Přeci všechno nejlépe zvládne sám, a druzí ho jenom omezují, brzdí a okrádají o jeho úspěchy. Pro naprostou izolaci by byl jistě nejlepší opuštěný ostrov. Ale aby si mohl skutečně říci „nikdo mi nikdy nic nedal za darmo, vše jsem dosáhl jen svoji vlastní pílí“ by na tom ostrově musel skončit nahý. A k tomu obdařen pořádnou ránou do hlavy, aby zapomněl na všechno to lidské poznání za tisíce let. (Přece mu nepředáme znalost rozdělávání ohně jen tak zdarma.) Přesto stále by to nebylo ono. Protože kdy srovná účet za porod a léta kdy nebyl schopen samostatného života?

Moderní Robinson žije v jednočlene domácnosti, aby měl klid a mohl si vše organizovat po svém. Je zaměřený na výkon v práci, zbytek času mu zabírají jeho koníčky. Neobtěžuje druhé svým zájmem o jejich problémy, jako nechce být obtěžován zájmem o své činy, které k daným problémům vedly. Neboť něco takového není jen útokem na svobodu, ale přímo na řád světa. Hrstce, produkující nejvíce externalit to samozřejmě plně vyhovuje. Stejně tak se s tím nějak srovnali ti, na jejichž hlavy dopadne podobné množství externalit, kolik sami vyprodukují. Ale ten největší zbytek, na který padá všechno, těm se to samozřejmě vůbec nelíbí. A proto je nutné je přesvědčit, že když půjde každý sám za sebe, všichni dohromady nakonec uděláme moc.

Vzájemná soutěživost vede přeci k neustálému zlepšování. Tak z toho byla udělána ctnost. Každou překážkou, kterou člověk překoná, tak je zocelen. Per aspera ad astra. Prostředků je čím dál tím méně, jak je nám vysvětlováno na pozadí hlášení o neustálém zvyšování hospodářského růstu. Takže žádné společné pečení koláčů. Každý ať si snaží narvat do huby co nejvíc. Spolupracovat na něčem? To je hnusný kolektivismus, totalita. Copak byste se do toho chtěli ještě někdy vrátit?

Jako vzor cíleného stavu, jakého máme dosáhnou jsou nám předváděny celebrity. Lidé, kteří mají nějakou schopnost se kterou se mohou předvádět. V poslední době už stačí pouze se umět předvádět. Ze sdělovacích prostředků se zdá, že u nás už nežije mnoho jiných lidí, kteří by nejezdili v drahých autech, nežili ve vílách a nelétali všude po světě. Neustále na nás doráží jejich život, profesní aktivity, večírky soukromí,… Nicméně se už neukáže, jak jsou tito lidé naivní, mají značně omezený rozhled a jsou nervově labilní. Oni jsou hlavně strašně přizpůsobiví okolnímu světu. Tomu, co by se dalo nazvat duch doby. Jsou nejlepšími hlasnými troubami individuality. Protože vůbec nejde o to rozvíjet své vlastnosti, ale nasadit mimikry davu. Za tím stojí v poslední době boom tetování, piercingu, pořizování stylových mobilů, značkové oblečení,… Nejde o to se odlišit. Ukázat svoji osobnost. Naopak, jde o to projevit se, protože se to tak má, a to přísně vybraným způsobem, kterým se to má. Mícháním barev však vzniká šeď. Jedinec, který podlehne této nutnosti se vyčlenit z kolektivu, se naopak pevně zařadí.

Osobnost se snaží naplnit své poslaní. Tedy nesměřuje k cílí, který jí byl vytyčen společností, ale usiluje o to, co sama považuje za správné. Pro co má předpoklady. Jde si svou cestou a nenechá se zviklat že jiní se chovají jinak. Nejde o to jak jinak. Protože co je pro jednoho to pravé, pro druhého je nevhodné. Správnou cestu si musíme vybírat podle svých bot, ne podle toho, kterou jdou všichni.

Skutečná osobnost se nejvíce projeví v období katastrof, krizí, kdy naučené postupy selhávají. Zatímco většina upadá do zmatku, protože přestala mít čím své jednání řídit, a snaží se zachytit čehokoliv, co by jí poskytlo ochranu. Tak se snadno stávají oběti nejrůznejšich totalitních sil. Osobnosti nic takového nehrozí. Protože ona ví, jak se zachovat, svůj zákon nosí v sobě.

Současná snaha o vypěstování co největších individualit nemá nic společného se skutečným rozvojem osobnosti. Je to pouhá zástěrka k upevnění vlastního postavení a bourání spolupráce mezi lidmi.

Poslal Elf

Štítky: ,



pošli na vybrali.sme.sk

sobota, března 01, 2008

Novinářská neschopnost

Rádobyseriózní deník Mladá Fronta zase dokázal, že mnohem blíže ma k bulváru než k normálním novinám. Tentokrát se jeho mizerná úroveň projevila v neschopnosti ověřit si volně dostupné údaje.

Seriál našich novinářů o zločinci Jiřím Paroubkovi cestujícím do Sýrie pokračoval dalším dílem, tentokrát decentně přiupravenými informacemi o reakcích předsedy ČSSD po návratu do republiky. Poslední odstavec tohoto článku obsahuje takovéto tvrzení: Navíc se prý na Blízký východ v červnu chystá i podnikatelská delegace v čele s ministrem financí Miroslavem Kalouskem.

Po pěti minutách prohlížení internetu si člověk může sám ověřit, jestli je to prý nebo doopravdy. Například pokud si zadá do vyhledávače Google slova Kalousek Sýrie, tak hned na první stránce vyhledávání se objevují stránky Hospodářské komory, na kterých může najít odkaz, který se čirou náhodou jmenuje Doprovodná podnikatelská mise ministra Kalouska do Sýrie. Na stejné straně vyhledávače je i odkaz na stránky Respektu a ČT24, které také konstatují fakt, že ministr Kalousek do Sýrie jede - podle informací ČT24 má hlavně jednat o syrském dluhu.

Ovšem je možné, že novináři Mladé Fronty jsou schopni si ověřit tyto veřejně přístupné informace a velmi dobře vědí, že nejde o žádnou údajnou cestu. Ale pak je naprosto nepochopitelné, proč jejich tendenční a prolhaný plátek má tu drzost sám sebe nazývat nejdůvěryhodnějším zpravodajským portálem.

Štítky:



pošli na vybrali.sme.sk