neděle, června 22, 2008

Pastýři pomýlených

Motto: „Tito lidé sami sebe považovali a považují i dnes za natolik neomylnou a historií posvěcenou a vyvolenou avantgardu, že jsou si jisti, že smí vést pomýlené (ne-li přímo bezradné) zástupy obyčejných lidí, kteří – bez nich – sami nevědí, co je pro ně dobré." (Václav Klaus)

Krátce poté kdy bylo jasné, že Irové řekli v referendu „ne" Lisabonské smlouvě, začali čeští politici (nikoliv náhodou všichni z ODS) vydávat razantní prohlášení v tom smyslu, že Lisabonská smlouva je mrtva, a že není možno pokračovat v její ratifikaci, protože by to bylo pohrdání vůlí irských občanů. Irové byli pochváleni za odvahu, s níž se postavili evropským byrokratům, kteří se cestou ratifikace v parlamentu pokusili zákeřně obejít občany a prosadit za jejich zády smlouvu, na níž nemá zájem nikdo jiný, než oni sami.

Ale stačí, aby došlo na americký radar v Brdech, a situace je rázem opačná. Najednou to nejsou občané, kdo by měl rozhodnout, ale parlament, který je jediný způsobilý k takovému náročnému rozhodnutí, a je výrazem odpovědnosti a moudrosti poslanců, ne-li přímo jejich osobní oběti, že za zády občanů prosadí smlouvu, na níž nemá zájem nikdo jiný, než oni sami.

Přitom se v obou případech jedná o smlouvu zásadního významu, dalece přesahující hranice té které země. V případě Lisabonské smlouvy se navíc rozhodovalo o textu, který je pro naprostou většinu lidí objektivně nečitelný a nepochopitelný. Přesto je irské „ne" prezentováno jako poučené a moudré rozhodnutí, zatímco referendum o radaru je odmítáno s tím, že lidé nejsou schopni pochopit, o čem by vlastně hlasovali.

Tak jak to tedy je? Jsou občané poslední pojistkou proti zvůli samozvaných politiků a jejich vůle je relevantní a závazná pro konání jimi volených zástupců, nebo jsou naopak občané ve své většině nesvéprávní a nezpůsobilí rozhodovat sami o sobě, a obětaví politici se o ně musí starat a pečovat o jejich dobro i proti jejich vůli?

A pak je zde ještě třetí možnost, totiž že referendum je závazné a vůle lidu nedotknutelná pouze tehdy, pokud lid směřuje k rozhodnutí, které politikům konvenuje, ale v případě, že se vůle lidu liší od zájmu politiků, stává se referendum nevhodným a vůle lidu podružnou.

Někdo si tu ze mě, z nás, dělá dobrý den a ještě se nám u toho směje do obličeje. Arogance jako princip, flexibilita dovedená ad absurdum jako metoda a naprostá absence sebereflexe. To je dnešní politická realita. Vítejte v demokracii.

napsal Tribun
původně publikováno na http://tribun.bloguje.cz/

Štítky: ,



pošli na vybrali.sme.sk

pondělí, června 09, 2008

Mýty o hodném kapitalismu

Mýtus č. 1: Kapitalismus 19. století položil základy moderní, svobodné, demokratické a humanistické společnosti:

Toto tvrzení v různých variacích s úspěchem propagované zejména současnými postmoderními pravicovými konzervativci jen těžko obstojí v kontextu s historickými skutečnostmi. Nespokojení dělníci se od počátku 19. století začali spolčovat nejprve ilegálně v malých skupinkách později po legalizaci ve větších spolcích proti vykořisťovatelskému přístupu továrníků. Tak vznikly v Anglii Trade Unions (odbory) následované vznikem odborů v dalších zemích Evropy. Jejich snahy však často vyšly naprázdno. Továrníci raději i za cenu velkých finančních ztrát v důsledku prostojů nechali stávkující dělníky vyhladovět. Věděli, že dělníci se po týdnu zase vrátí do práce, aby mohli živit své rodiny. O tom jak dopadli ti, kteří se pokoušeli domáhat se svých práv svědčí události jako povstání Pařížské komuny v roce 1871, při jehož násilném potlačení během jediného týdne zemřelo okolo 17.000 dělníků [2]. Když se sdružili řemeslníci, jejichž existence byla strojní výrobou ohrožena, do hnutí luddistů a začali ničit stroje v továrnách, vydali angličtí zákonodárci zákon (1812), podle něhož bylo ničení strojů těžkým zločinem trestaným smrtí. Z výše uvedeného je zřejmé, že raný kapitalismus byl vším možným jen ne počátkem procesu demokratizace společnosti.

Mýtus č. 2: Průmyslová revoluce (1750 – 1850 ) a kapitalismus vedly k zlepšení pracovních podmínek prostého lidu a snížení podílu namáhavé práce:

Historické prameny dokládají, že pracovní doba se v první fázi prodlužovala a to až do roku 1847 (desetihodinový zákon) nejprve na 12 a později na 14 až 16 hodin denně. Rovněž fyzické nároky na jedince (dělníka) rostly. Dokládat to můžeme například na pracovní činnosti přadláka spřádajícího přízi na poloautomatickém spřádacím stroji mule s 372 – 404 vřeteny (kolem roku 1830). Jeho činnost je popsána v [1] takto: „Zatímco na jedné mule probíhal automatický proces spřádání, musel přadlák na druhé provést vjezd a navíjení, pak se obrátit a stejnou činnost udělat na prvním stroji. Podle délky výjezdu, tedy předení a navíjení to trvalo cca 20 vteřin – to při 12 hodinové směně znamenalo přibližně 4300 – 4800krát zavést vozík těžký asi 800 kg, levou rukou obsloužit navíjecí drát a pravou rukou pohánět vřetena.“ Připomeňme, že spřádání na ručním kole bylo před průmyslovou revolucí hlavně doménou žen. Obsluhovat poloautomatický spřádací stroj však mohli jen dobře stavění muži, jejichž fyzicky náročná činnost si v ničem nezadala s činností horníka. Z výše uvedeného tedy vyplývá tvrzení: Strojní výroba nebyla zaváděna ku prospěchu továrního dělníka nýbrž jen a pouze k zvýšení produktivity a maximalizaci zisku továrníka. Fyzické nároky kladené na továrního dělníka se limitně blížily únosnosti lidského organizmu a neměly v celých dějinách obdoby. Tato tvrzení dokládá další strojní aplikace: strojní škrabáky na pudlování železa. Ty se nikdy ve výrobě pudlované oceli nerozšířily, protože nepředstavovaly podstatné zvýšení produkce, ale jen snížení fyzických nároků na pudlaře.

Mýtus č. 3: Dětská práce byla v 19. století nezbytná pro chod společnosti a v ničem se nelišila od dětské práce v obdobích předcházejících:

Práce dětí sice byla i před průmyslovou revolucí, ovšem zatímco předtím pracovaly děti především na polích či v řemeslných dílnách po boku rodičů, v době raného kapitalismu pracovaly mimo rodinný kruh v pracovním poměru přímo k podnikateli. Na dozor nad prací dětí byli továrníkem najímáni výlučně muži s odůvodněním, že: „ženy nemají dostatečnou tvrdost a brutalitu, aby držely dětské pomocníky 12 hodin v poklusu“ [1]. Tak se děti ocitly v pracovních prostředích dosud nevídaných. Například v dolech na severovýchodě Anglie v roce 1840 tvořily děti 41 % všech zaměstnaných. Menší děti hlídaly průduchy pro odvětrávání dolů: trapdoors, větší potom sloužili jako vozači. Vozači měli za úkol převážet vozíky s vytěženým uhlím. Důvod proč na tuto práci nebyly nasazeny zvířata byl prozaický: denní výkon dětí byl vyšší než u zvířat a navíc použití zvířat by vyžadovalo nákladné rozšíření průřezů štol. Opět tedy šlo hlavně o maximalizaci zisku továrníka. Horní zákon až v roce 1842 na základě parlamentní vyšetřovací komise ve Velké Británii práci dětí do 10 let v dolech sice zakázal. V praxi však tento zákon nebyl dodržován.


Shrnutí:

Vzhledem k dějinným skutečnostem demokratická společnost rozhodně nevznikla v době kapitalismu 19. století. Nebylo to ani v meziválečném období, což dokládá řada děl historiků a soudobých sociálních prozaických autorů, jakým byl např. George Orwell, zabývajících se životem prostých lidí. Opravdová demokratická společnost začala vznikat až se vznikem „sociálních států blahobytu“, které na západě vznikly jako protiváha komunismu v druhé polovině 20. století.

Současnost:

Po pádu Sovětského svazu ztratil kapitalismus možnost sebereflexe. Z úst evropských a amerických politiků najednou vycházejí tvrzení, že „sociální státy blahobytu“ již nejsou finančně udržitelné. A tak zavádějí rovné daně a přímou spoluúčast občanů na dotování systému zdravotnictví a školství, aby popohnali motor kapitalismu. Při tom ukazují jako na černou ovci na Německo, stagnující od začátku 90. let. „Jestli nechcete dopadnout jako Němci, musíte přehodnotit svůj postoj k drahým sociálním státům blahobytu“: říkají pravicoví evropští politici. Jenže reálné příjmy 10 % nejbohatších Němců rostly od začátku devadesátých let o 7 %. Poklesly jen obyčejným Němcům. Enormní hromadění kapitálu jednotlivci už není jen problémem jednotlivých národů, ale celého světa. „75 % světové energie spotřebovává 7 % světové populace a 300 nejbohatších lidí světa má více majetku než 65 nejchudších zemí světa“ [3]. Jak je možné, že již není udržitelný koncept sociálního státu blahobytu, když „hospodářský růst se tento rok (2006) zrychluje na 2,7 % v Evropské unii a 2,5 % v eurozóně“ [4]? Problém tak zřejmě netkví v nedostatku objemu financí, ale v prioritách společnosti a státu. Prioritou společnosti již není udržení solidárního systému, ale pohánění kapitalistického draka k vyššímu výkonu. Jenže za jakým účelem? Všechny základní potřeby člověka žijícího v západní konzumní kultuře jsou již uspokojeny. Ovšem vynalézavost reklamního průmyslu vytvářejícího umělé hodnoty nezná mezí. Tak dnes můžeme být navždy mladí díky kosmetickým prostředkům všeho druhu a navždy sexuálně výkonní díky přípravkům na potenci. Můžeme být hrdiny díky silnému samoúčelnému sportovnímu vozu se stovkami koní pod kapotou. Jak píše Jiří Pehe na svých webových stránkách: „mladí chtějí být starší, zatímco starší chtějí být věčně mladí. Moderní kapitalistická kultura rozložila tradiční životní cyklus: zkrátila dětství, zatímco dospělost přetvořila do postpubertálního životního stylu, v němž se dospělí s pomocí bezuzdné spotřeby snaží zapomenout na to, že jsou dospělí a že jejich skutečné stáří od nich vyžaduje odpovědné postoje. Idea stáří byla kdysi spojena s jistým druhem důstojnosti. Dnešní dospělí stále častěji preferují teenagerské odívání, sex bez reprodukce, práci bez disciplíny, hromadění věcí bez účelu, jistoty bez pochybností, život bez odpovědnosti. Narcismus, který býval spojován s dětstvím, nyní provází dospělé ve stále větší míře až do pozdního věku“ [5]. Kapitalistická mršina už začíná pořádně zahnívat a smrdět. Kam to všechno povede?

Zdroje:

[1] Paulinyi, A. Průmyslová revoluce, O původu moderní techniky, první české vydání. Praha: ISV nakladatelství, 2002. 290 s. ISBN 80 – 86642 – 02 – X

[2] Duroselle J.B. Dějiny Evropy, 1. vyd. Praha: Fortuna Print, 2005. 431 s.ISBN 80 – 7321 – 180 – 7

[3] Kolektiv autorů. Kronika 20. století, Praha: Fortuna Print, 2002. 1568 s.ISBN 80 – 7321 – 069 – X

[4] Hospodářský růst v Evropě zrychluje

[5] Infantilní kapitalismus útočí

Napsal Vojtěch Dostál
původně publikováno na http://vojtechdostal.blog.idnes.cz/

Štítky:



pošli na vybrali.sme.sk

pátek, června 06, 2008

Z posledních dnů 2.6-6.6

2.6.

Od příštího roku se znovu nebudou proplácet první tři dny nemocenské. Ministr Nečas si originálním způsobem vysvětlil rozhodnutí Ústavního soudu, který prý nezpochybnil princip karenční lhůty a proto poté, co ho vyhodili dveřmi, hodlá se vrátit komínem. Soud ale s potřebnou většinou (na rozdíl od pozdějšího rozhodnutí o poplatcích) dost jasně prohlásil, že stát by neměl kvůli neurčitému počtu lidí, zneužívajících systém, plošně trestat všechny. Důslednější kontroly, kterou navrhoval soud, se ale nedočkáme - to by vyžadovalo trochu víc námahy, než pokutovat celou populaci.

Se slušností sobě vlastní vysvětlil Mirek Topolánek novinářům, kdo je "jeho" poslancem a kdo není. Schytal to rebel Tlustý, který se prohlašuje za obhájce původního programu ODS, přičemž jeho snažení nelze, na rozdíl od premiéra, upřít pravdivý základ. Ať si člověk o Modré šanci či Smlouvě s voliči myslí cokoliv, tak rozhodně to, co aktuální vláda předvádí, s ní mnoho společného nemá. Ale není se co divit, pan Topolánek už před volbami tvrdil, že kdyby říkal pravdu, tak ho lidi nezvolí. Po volbách upřímně prohlásil, že oněm nesmyslným letáčkům, kolečkům a kdo ví, čemu dalšímu z volebních slibů ODS nevěřil. Teď se prostě snaží Vlastíka tak hladit, až ho vyhladí. Možná ještě zajímavější byl jeho výrok, že si nepřeje, aby noviny prezentovaly Tlustého jako člověka mluvícího za ODS. Pokud by podobný výrok pronesl předseda opozice, jsem ochoten vsadit diamanty proti ořechům, že by se vyrojily desítky uštěpačných komentářů, jak obludný diktátor nemá co rozkazovat svobodnému tisku. Diktát velkého demokrata Mirka Topolánka zůstal nepovšimnut.

Jan Tamáš a Jan Bednář ukončili hladovku. Přímé cíle sice dosaženy nebyly, ale určitou úspěšnost celé akce nelze upřít: na začátku byla houfně médii ignorována, ale na konec nebyl den, aby se jí ten či onen deník nevěnoval. V drtivé většině šlo o uštěpačné komentáře, ale trpaslíci kopající do kotníků většinou dosáhli spíš opačných efektů. Na konci trošku zábavně zazněl i komentář Václava Klause, který prý nemá rád vydírání. Škoda, že se svého času nechal slyšet, že by byl, jako protijaderní aktivisté u Temelína, schopen přivazovat se k bagrům a vlastním tělem bránit, aby Národní knihovna v podobě navržené architektem Kaplickým na Letné vyrostla.

3.6.

Vlastimil Tlustý spolu s dalšími rebely pomohl zablokovat ve sněmovně vyrovnání s církvemi. Je jistě velmi překvapivé, že noviny nejsou plné chvály na hlasování podle vlastního vědomí a svědomí, ale rozebírají, kdo se za co mstí a kdo zpívá labutí píseň. Přitom zrovna causa církevních restitucí v navržené podobě je tak závažnou záležitostí, že by se neměla prosazovat jen na základě několika korupčních hlasů a čísel vycucaných z prstu. Je sice zvykem ODS ukrývat reálné náklady svého vládnutí, fiktivně spořit a přímé platby přehazovat na své nástupce, ale po kolapsu z druhé poloviny 90. let jsme snad dostatečně poučení, abychom tyto metody dokázali odmítnout.

Navrhované změny v poplatcích neuspokojily celou koalici. Občas rebelující poslanci považují ústupky za nedostatečné. Není se čemu divit, představa, jak si prvňáček běží popovídat s panem doktorem a bezdůvodně zneužívá zdravotní péči, se může narodit snad jen u takových intelektuálních gigantů, jako jsou pan Julínek či jeho mluvčí. Ale možná je cílem náš návrat civilizačně o pár století a obnovené praktikování co nejvíc domácí medicíny, baněk a pijavic. Vzhledem k tomu, že průměrný věk byl tehdy o řád nižší, je třeba celá reforma zdravotnictví zároveň prvním krokem v slibované důchodové reformě…

4.6.

Sociální demokraté pozastavili zvyk párování poslanců. ODS se pravděpodobně rozhodla, že když se jí nedaří na domácí frontě a u koaličních sporů, vybije si komplexy ve sněmovně. Poslanecké výbory jsou jedním z mála míst, kde politici skutečně pracují a často jsou schopni dojít k nějakým kompromisům, které jsou ve světle kamer ve sněmovně těžko myslitelné. Slovo kompromis je s mentalitou modrého molodce ovšem neslučitelné a opozice má jen tiše sedět a nechat klid na vládnutí. Navíc argumentace, že rozložení ve výborech neodpovídá aktuálnímu stavu, je celé falešné a prázdné. Dříve i za vlád zlé sociální demokracie odpovídalo výsledkům voleb nezávisle na různých přeběhlických aférách. Má to jasnou logiku: přeběhlíci nebyli zvoleni s vlastním programem, do parlamentu přišli díky programu své původní strany, a proto snaha měnit poměry sil opřené na korupčních praktikách oprávnění nemá. Navíc - pokud si člověk připomene slova pana Topolánka kdo je a kdo není "jeho" poslancem a podívá se na některá poslední hlasování, poměry ve sněmovně se nijak výrazně nezměnily.

Podle průzkumu CVVM přibylo odpůrců radaru. Není divu: když výsledek neobjedná vláda, existuje na jasnou otázku stále jasná odpověď. „Spojené státy americké oficiálně požádaly vládu ČR o možnost postavit na území ČR radarovou stanici, která by byla součástí systému americké protiraketové obrany. Souhlasíte nebo nesouhlasíte s tím, aby v ČR byla umístěna tato radarová stanice? Rozhodně souhlasíte, spíše souhlasíte, spíše nesouhlasíte, rozhodně nesouhlasíte?“ Je jasné, že takto čisté otázky se vládě nehodí, proto se dá brzy očekávat nějaký nový průzkum, který se bude ptát v stylu: "Usama vystřelil raketu na ČR, jedinou záchranou je americký radar, jste pro jeho výstavbu, nebo si přejete zničení naší republiky?"

5.6.

Justiční mafie je podle rozhodnutí soudu další oprávněný termín, který můžeme používat - první bylo upozornění na korupční praktiky při lovu na Melčáka a Pohanku. Justiční mafiáni capo di tutti capi Vesecké zase celkem úspěšně podkopali důvěru v náš právní stát a pan premiér má dojem, že vše je v naprostém pořádku. A znovu svým klasickým stylem „zloděj křičí, chyťte zloděje“ vyhlásil, že podíl Marie Benešové na destabilizaci ve státním zastupitelství je nepochybně vyšší než Renaty Vesecké. Ihned ale přiznal, že to je výrok, který nemůže doložit. Někteří koaliční poslanci ale vykazují trochu více soudnosti, takže křeslo pod vrchní prokurátorkou se možná začalo silně kývat. Uvidíme co je důležitější, právní stát a nebo prokurátoři na povel Jánského vršku.

Pan poslanec Schwippel zajímavě popsal atmosféru na klubu ODS: "Poslední kluby skutečně nebyly žádným přesvědčováním, ale do velké míry nenávistným tribunálem, kdy vedení klubu provokovalo poslance k co nejostřejším vystoupením." Když si k tomu doplníme slova Václava Klause mladšího: „Občanská demokratická strana v Praze osm připomíná sektu, které chybí už jen Barbora Škrlová. Kdyby viděl vnitrostranickou realitu volič ODS, asi by se mu protočily panenky“, tak je najednou překvapivé, že se o této totalitní straně sektářů nepíše více. Asi důležitější bude, jaké spodní prádlo propotí která redaktorka iDnes.

Na čistě soukromé dovolené se pan premiér setkal podle informací časopisu Týden s lobbistou firmy, která mu zapůjčila letadlo a čirou náhodou má zájem o privatizaci letiště. Občanovi a poslancům, kteří vládu kontrolují, do toho samozřejmě nic není. Stejně jako nám není nic do toho, jak je možné, že náklady na cestu lobbistickým letadlem normálně oceňované na více než 1 milion, se v případě pana Topolánka smrskly na pouhých 120 tisíc. Prý má hradit polovinu nákladů, proto jeho výrok z pondělí o 60 tisících bylo nutno vynásobit dvěma.

6.6.

Poslanec Bohuslav Sobotka ve svém blogu na stránkách Aktuálně popsal zábavnou situaci, kdy hlasovací robotek Pohanka se asi zapomněl a zvedl ruku jinak, než mu bylo z Jánského vršku přikázáno. Ihned po něm vystartoval ministr Langer, kterého nakonec odradil ironický potlesk ve sněmovně. Takže bohužel nezjistíme, co chtěl popletovi naznačit. Podle zkušeností z prezidentské volby asi šlo o něco ve stylu: Budeš bručet za "hráče", jestli se příště nepolepšíš.

Výdaje domácností na zdraví stouply od nového roku zhruba o 30 procent (a předpokládám, že zde není ještě započteno loňské předzásobení). Bod číslo 6 smlouvy s občany: "Finanční spoluúčast ve zdravotnictví se nebude povinně zvyšovat. Zachováme ústavní právo na bezplatnou zdravotní péči na základě veřejného zdravotního pojištění." Pan Cikrt samozřejmě vysvětlil, že statistika, kterou nefalšuje vláda, je špatná. A od některých myslitelů blízkých ODS se možná dá čekat nějaké prohlášení, že to zvýšení není povinné, protože občané mohli nemoci dobrovolně přecházet a tím ušetřit.

Mirek Topolánek slibuje, že nemocnice na akciovky nepřevede. A samozřejmě, že mu všichni budeme nadšeně věřit. Podobně sliboval i poslanci Tlustému změny v daňových zákonech, pokud reformu podpoří. Nadšení pana Tlustého z dodržení dohody jasně vidíme v posledních dnech. Bude zajímavé sledovat, kdo se tentokrát nechá opít rohlíkem.

Primátor Bém navrhne zrušení dotací na vstupenku. Ukazuje se, že protesty proti nesmyslným krokům vládnoucích nejsou ještě stále odsouzeny k nezdaru, naprostý optimismus by však asi nebyl na místě. Jistě k tomu přispěla i "kulturně-politická" iniciativa lidovců a sociálních demokratů, která by mohla přesunout podporu mediálně známých osobností spíše do středu. Pavel Bém se ukázal ve své klasické póze velmi zásadového politika, pro kterého včerejší silné a diskusi nepřipouštějící výroky dnes neplatí. Proto dnes může svobodně tvrdit naprostý opak. Navíc jeho rozhodnutí přišlo po zveřejnění blogu pana Justa na stránkách Aktuálně, který jasně ukázal, kde pan Bém buď mluví nepravdu, nebo se vůbec v kulturní politice města, které řídí, nevyzná.



pošli na vybrali.sme.sk