pátek, října 31, 2008

Steigerwaldova pravda a moje jistota

Jsem absolutní pacifista. Je až úsměvné, kolik hněvu a agresivity tohle mé „přiznání“ vzbuzuje. Vojenské přehlídky považuju za totálně a naprosto zbytečné plýtvání penězi daňových poplatníků.

Jsem pacifista a je to základ mé životní filozofie. Neznám ideál, který by mne donutil vzít do ruky zbraň a namířit ji proti komukoli jinému a neznám důvod, proč bych – po vzoru Čapkovy matky – měla k něčemu takovému nutit své syny. Naopak znám příliš mnoho důvodů, proč si vážit života i životů svých dětí, stejně jako životů dětí někoho jiného.
Je to už dost dávno, co jsme se – velmi přátelsky - střetli s jedním kolegou, když jsme v naší moravské filiálce nesdíleli málem celoredakční souhlas s americkou okupací Iráku. Naše antivojenské názory označil za pouhé naivní bláznovství (byl rocker, chartista a letitý odpůrce bolševického režimu).
Chápu ho, narodil se pár let po válce a Studenou válku vdechoval stejěn jako komunistickou propagandu. Nenáviděl ji jako každý průměrně inteligentní obyvatel této země, ale něco z ní přece jen přijal - nikdy se nezbavil pocitu ohrožení. U nás doma nic mimořádného.
Pocit ohrožení prosákl naší „civilizací“ skoro jako plíseň, je to rodná sestra netolerance a živná půda podezíravosti. Jsou to vlastnosti, které mne štvou a náš „národ“ charakterizují víc než vepřo-knedlo-zelo nebo vlajka s modrým klínem.

Základní steigerwaldovská otázka
Podle Karla Steigerwalda se „celá debata o radaru dá přeložit do jednoduché otázky: ke kterému mocenskému uskupení chce Česká republika patřit“.
Kdyby to bylo tak jednoduché. Podle jeho názoru, který vyvěsil 30. října na iDnes, patřím mezi „pošetilce, nezodpovědné pacifisty a lidi spřažené s Ruskem“, neboť tady radar nechci. A dedukuje, že pokud nechci radar USA, chci tady radar ruský.
Blbost, Karle Steigerwalde.
Nechci tady žádný radar, už nikdy.
Přítomnost cizích vojáků na našem území považuji 40 let po okupaci vojsky Varšavské smlouvy za naprosto nehoráznou. Jsem dokonce tak naivní, že mám problém i s příslušností k NATO a zejména pak mám problém s účastí našich vojsk v Afghánistánu. Povrchní výtky o mé omezenosti a krátkozrakosti mne zatím nepřesvědčily, že je třeba naše vojáky kamkoli posílat a ještě ke všemu jich tam posílat víc a víc a za víc peněz. Ničemu nepomohou tam ani tady.
Tvrdíte, Karle Steigerwalde, že neutrální ráje nejsou, a já jsem tudíž snílek.
Ano, jsem snílek, a jsem tak drzá, že se za to vůbec nestydím, právě naopak. Cením si snění víc než kalkulací a výpočtů. Dokonce bych řekla, že mi světová finanční krize dává momentálně jaksi zvráceně za pravdu. Neviditelná ruka trhu začala tak požírat svoje plody, že se mohou světová společenství přetrhnout, aby hledala a nacházela naprosto nekapitalistická řešení. Zbožněné a přeceňované Spojené státy si už hezkých pár let žily nad poměry a kdo nebyl slepý a hluchý, tak to věděl. Zahraniční politika USA v posledních letech právě tuhle ekonomickou realitu dokonale odrážela a naneštěstí i vyvážela. Nic na tom nezmění ani výměna vladaře v Bílém domě. Průšvih, který má teď Amerika řešit, daleko přesahuje Bushovo prezidentské období. Tahanice kolem radaru kdesi v Čechách v téhle perspektivě poněkud blednou.
Já osobně doufám, že na radar teď Američané nebudou mít čas. Ostatně i peníze na jeho stavbu už začali seškrtávat, jak jsem se dozvěděla z oficiálního zpravodajství ČT.

Historia - magistra vitae? Jak pro koho
Po zkušenostech s konkrétní velmocí, která nás tak pěkně a dost dlouho držela pod krkem, nechápu, proč bych měla cokoli jiného očekávat od jakékoli jiné velmoci, a hlavně nechápu lidi, kteří jsou navzdory všem dějinným zkušenostem zejména z dvacátého století, přesvědčeni, že se tato velmoc bude chovat jinak, než jsme tady v srdci Evropy kdy zažívali. Prostě má své zájmy, proto nás chce použít. Je naprosto jasné, že nám nikdo nic nedá, a dojde-li na lámání chleba, těžko čekat víc než „ojetý“ herkules (opět viz zpravodajství ČT).
Jakožto snílek z přesvědčení odmítám vidět svět černobíle, či chcete-li rusko-americky.
Svět, civilizace a kultura jsou přece mnohem barevnější a my jsem nezdědili jenom kvéry, zbrojní arzenály a Chammurappiho vnímání spravedlnosti. Zdědili jsme taky bibli a Nový zákon. Lidé přece už dva tisíce let sní o světě, kde se na násilí neodpovídá násilím, dokonce ani preventivním vyzbrojováním.
Jenže je jich (už dva tisíce let) pořád málo.
Co se s naší křesťanskou civilizací vlastně stalo, že myšlenky tak staré a rozhodně pozoruhodné odmítá uvádět do praxe?
Jako by křesťanské hodnoty byly dobré jen k tomu, aby se o nich mluvilo, abychom se jimi zaklínali, kdykoli se nám to hodí, ale nikdo si (radši) nezkoušejme uvědomovat jejich skutečný obsah. Pokud by je totiž aspoň křesťané konečně začali brát vážně, dost těžko by mohli mít chuť jít jinému po krku.

Normální je neválčit
Dvacáté století bylo stoletím válek, krvavých i „studených“, stoletím plným mrtvol. Jsou dva tisíce let málo, aby lidé pochopili, že normální je neválčit?
Proč má pořád někdo potřebu aspoň si hrát na vojáčky? Třetí tisíciletí je cosi jako výzva a teprve se učíme, co před námi otevírá.
Jistě, povrchní vlastenci budou dál mít potřebu chřestit zbraněmi a symboly, hrozit pohnutou minulostí, o níž mladí nechtějí slyšet. Můžeme se i poměřovat, kdo trpěl víc a ve jménu jaké vize. Kam to vede, naznačují setkání všech možných nacionalistů, ale také třeba poslední počin Ústavu pro studium totalitních režimů: cosi jako veřejný pranýř prominentních estébáků, vystavený právě v těchto dnech na Náměstí Svobody v Brně.
Zdá se, že potřeba čerstvé krve je veliká, i když už poněkud přischla. Opravdu tolik potřebujeme radar? Stačí zoufalci, které sice dávno odvál čas, ale na které můžeme statečně ukázat prstem, možná do nich i kopnout nebo hodit kámen…
Kde se pořád bere ta krvežízeň?
Možná to je zásadní otázka, kterou by mohl Karel Steigerwald zodpovědět pro změnu mně. Je snadné dělat z těch, kdo vidí svět jinak, prostoduché pitomce, kteří si nesečtou jedna a jedna, zvlášť když se svět dá tak krásně dělit – na ty zlé a na ty hodné. A v tom to právě vězí: NEVÁLČIT dá mnohem víc práce, hlavně to vyžaduje způsoby myšlení, kterým nás dvacáté století nestačilo naučit, přinejmenším velikou míru tolerance a pochopení, že všichni nejsme stejní a zdaleka nemáme stejné potřeby.
Ani za sebe bych nedala ruku do ohně, že to vždycky zvládám.
Snad to jednou dokážou vaši a moji vnuci, Karle Steigerwalde.
Já o světě, který nepotřebuje žádné radary, mohu aspoň snít. A co vy?

Napsala Daniela Šátavová
původně publikováno na http://satavova.blog.idnes.cz/

Štítky:



pošli na vybrali.sme.sk

středa, října 29, 2008

Mandát poslance nebo senátora vzniká zvolením

Ústava ČR
Článek 19
(3) Mandát poslance nebo senátora vzniká zvolením.


Budou moci ve čtvrtek vykonávat svůj mandát (například při projednávání radaru) nově zvolení senátoři?

Tento dotaz jsem zaslal i na Britské Listy neboť nikde v Ústavě jsem nenašel nic co by nově zvoleným senátorům v tom mělo bránit.

Je pak sice ještě:
Článek 23
(2) Senátor složí slib na první schůzi Senátu, které se zúčastní.


Ale ani zde nevidím důvod, proč by právě čtvrteční schůze nemohla být ta první, které se nově zvolení senátoři zúčastní. Ale možná někdo má přesné vysvětlení, proč na nejbližší schůzi mohou být staří senátoři s pochybným mandátem a nově zvolení, kterým podle Ústavy vznikl mandát ne.

Štítky:



pošli na vybrali.sme.sk

úterý, října 28, 2008

Modrá propaganda a lidská blbost.

Když si dnes, pár dní po krajských a senátních volbách, pročítám některé zaručeně úžasné a výstižné blogy (na idnes) mých kolegů blogerů, nestačím se divit jak si někteří vykládají slova demokracie a svoboda slova. Nestačím se divit kolik lidské blbosti a hrubosti je schopno se nakumulovat v pár odstavcích textu.

Po oranžovém vítězství se zase jako už tolikrát dozvídám, jak se naše země žene do záhuby a chystá se tak znárodňování, útlak a dokonce zavírání politických protivníků ČSSD. Vedle toho se řada nepoučitelných znovu a znovu plete a nechává si před nosem unikat fakta, čísla a hlavně zdravý rozum a nechápe tak jednoduché souvislosti, kdy nám pravicoví sympatizanti předhazují jednu blbost za druhou..

Tak za prvé dámy a pánové, vládní reformy nejsou onou spásou pro tuto zemi a to ani náhodou a už vůbec se nejedná o nějaké zásadní reformy, které nám pravicová ODS naslibovala v roce 2006. Řada komentátorů má bohužel sklerózu a to jako čepici. Jistý Tlustý mluvil o ekonomickém blahobytu , geniální rovné dani (kolik zemí jí zavedlo ?) a peníze úplně všem. Jistý Langer nám sliboval potírání korupce a nekompromisní postavení policie, jistý Julínek nám nasliboval levné nadstandardní sanatoria a konečně jistý Mirek Topolánek nám nasliboval úplně všechno a dokonce s námi uzavřel i smlouvu. Vedle toho byly naše jistoty a prosperita jen příjemnou a krásnou frází a každé plus, bylo tedy nutné vyvážit mínusem.

Bohužel svatořečení reforem se podepsalo i na celkovém vnímání reforem, jako nutné dobro pro občany a tedy celou zemi. A teď popořádku. To jak to tato vláda myslí s potíráním korupce vážně, nám předvedla dokonale v kauze bratra Čunka.

Jak dopadají reformy naší policie všichni dobře víme a vidíme, řada velice důležitých útvarů byla zrušena a řada elitních policistů vzala nohy na ramena, bohužel sebou si řada z nich odnesla i velice citlivé informace. Nakonec se sebral a utekl i Kubice, kam asi ? Jediné co po slavných reformách zůstane, budou k ničemu dobrá hesla na autech našich policistů. Sečteno podtrženo, nic moc.

Ani kormidelník našeho průmyslu Říman, se moc pravičácky nevyznamenal a to jsme neustále ubezpečováni, že ekonomika země je doménou pravice. Po nesmyslném rozmetání Czech Investu, díky kterému, vážení a milí, je v řadě regionech co dělat a díky tomu tedy slušná životní úroveň a alespoň nějaký sociální smír, což má i blahodárný vliv na podnikání, se pak ministr Říman celý půlrok díval na posilující korunu a poslouchal udiveně nářky exportérů, čekaje na práci volné ruky trhu, osobně jsem jen udiveně kroutil hlavou. Takže tady také nic, tedy krom rozporuplného snižování firemních daní, které to jako např. naše banky, mobilní operátoři, nebo ČEZ nutně potřebují. A samozřejmě stále stejná písnička o snížení administrativní zátěže pro živnostníky a podnikatele. Ale to jsem to vzal hákem přes ministerstvo financí. Jediný koho bych si představil i ve své vládě (smích) je ministr Pospíšil, který navíc řeší problém asi největší a to je mizérie jménem česká justice. Problém s českou justicí, je velice zvláštní typ horkého bramboru, on totiž nechladne, ale naopak.

Nakonec jsem si ovšem nechal téma zdravotnictví, ani jsem nevěřil kolik je mezi pravicovými příznivci zdravých lidí a to jako rybička. Všem totiž stačí jen základní zdravotní péče, za tu standardní si rádi připlatí a na tu nadstandardní si rádi ušetří. Navíc nám ministr pověsil na nos megabulíky o soukromých zdravotních pojišťovnách, které si mezi sebou budou konkurovat, asi podobně jak se již děje v našem bankovním sektoru a o pacienty se budou dokonce přetahovat. Zejména lukrativní pro ně budou zákazníci v důchodovém věku, které každá pojišťovna ráda přivítá s klackem v ruce. O tom jak dobře fungují některé velké soukromé firmy, mnohým nemusím vyprávět, a teď si představte, že nepůjde o zmrvenou kuchyňskou linku, ale jenom o nepovedenou operaci mozku, narážím tak na privatizaci nemocnic, se kterou osobně absolutně nesouhlasím, neboť záruka v lepší fungování celého systému je nijaká. Třicet korun záměrně vynechávám, to je totiž z mého pohledu proti ostatním experimentům ministra Julínka v podstatě malichernost. Ještě jsem pozapomněl na neuvěřitelnou aroganci pana Julínka, kterého až podezřele často střídá, neméně arogantní, ale zaručeně nejchytřejší tiskový mluvčí.

Nemohu zde popsat všechny kroky a změny, které tato vláda provedla, v každém případě bude tato vláda jednou označena za (zatím) nejpřeceňovanější v naší historii. Samozřejmě, že řadu věcí se podařilo zlepšit, ale v klíčových oblastech, které dále ovlivní další směřování země je to takové nijaké.

O zadlužování zde záměrně nepíši, na tomto se určitě podepsaly i vlády ČSSD a divoký experiment jménem kupónová privatizace, Vašeho čestného předsedy, o kterém se bohužel moc nemluví.

Nenutím Vás volit levici, chci Vás jen nutit přemýšlet o tom, co je pro každého z Vás přijatelnější řešení, tedy v případě vládnutí té, či oné strany menší zlo.

Nechci Vás strašit nesmysly o nebezpečnosti společnosti závislé na penězích, stejně jako to dělají, bohužel zcela mylně v případě sociálně demokratických idejí někteří kolegové blogeři, kteří už mají předem jasno a píší ony blbosti o potírání svobod a koalici s komunisty, jako by každý zapomněl kam že to běhá každých pět let, tatíček Klaus.

poslal Leoš Paclík

Štítky: ,



pošli na vybrali.sme.sk

pondělí, října 27, 2008

Koupí poslanci zajíce v pytli?

Dohody mezi Českou republikou a USA o zřízení radarové stanice systému americké Národní raketové obrany ve vojenském újezdu Brdy jsou na pořadu právě probíhající 39. schůze Poslanecké sněmovny a na jejím programu by se měly objevit již ve středu 29. října 2008. Ve Sněmovně jsou smlouvy vedeny jako sněmovní tisk 621 (Dohoda mezi ČR a USA o zřízení radarové stanice protiraketové obrany) a sněmovní tisk 622 (Dohoda mezi ČR a USA o právním postavení ozbrojených sil, tzv. SOFA). Text obou dohod byl zveřejněn a komentován již dříve, pozornost však zasluhuje i předkládací zpráva, kterou obě dohody doprovodila vláda ČR, která je Sněmovně předkládá.



* * *



Prvním, co čtenáře na předkládací zprávě (či přesněji zprávách, protože každá dohoda má vlastní) zarazí, je nápadná stručnost, která neodpovídá závažnosti obou smluv a pozornosti, již se těší mezi veřejností. Vláda se nesnaží nijak zvlášť zdůvodňovat ani vysvětlovat, valnou část předkládací zprávy tvoří citace ze smlouvy, doplněné superlativy na adresu vlády a údajné výhodnosti smluv. Celkově předkládací zpráva působí ze všeho nejvíce jako formalita a splněná povinnost, jako by vláda ani nepředpokládala, že se poslanci budou o obsah smluv zajímat a jejich schválení zvažovat, ale spíše očekávala, že poslanci beze všeho poslušně schválí, co se jim řekne.



Přesto jsou některé pasáže předkládací zprávy zajímavé, zejména jako doklad vztahu české vlády k Parlamentu a České republice na straně jedné, a Spojeným státům americkým na straně druhé. Vybrané pasáže (sázeny kurzívou, číslová je jen pro lepší orientaci a nijak nesouvisí s členěním smlouvy) vám spolu se svým komentářem nyní nabízím.



Dohoda mezi ČR a USA o zřízení radarové stanice protiraketové obrany


(1)

Pro začátek jeden z mnoha příkladů sebechvály, kterými vláda rozhodně nešetří:



České straně se podařilo prosadit do textu Dohody většinu svých návrhů, zejména v oblasti bezpečnostních záruk pro Českou republiku, zapojení NATO do protiraketové obrany Spojených států, návštěv radarové stanice státními činiteli třetích států, podílu České republiky na velení a řízení protiraketové obrany a ochrany životního prostředí.


Je snadný prosadit si svou, když nic nechcete a stále ustupujete. Bezpečnostní záruky jsme samozřejmě nedostali žádné, rozhodně žádné takové, které by byly konkrétní a šli nad rámec NATO.



Zajímavý je zde proto především opačný vztah mezi USA a NATO, kdy byla po celou dobu věc prezentována tak, že se základna stane součástí (společné) obrany NATO, zde se však dozvídáme, že to bude NATO, kdo se zapojí do protiraketové obrany USA. Zmínku o NATO je nutno chápat především jako úlitbu Zeleným, kteří si začlenění do NATO dali jako podmínku svého souhlasu. Ta sice splněna nebude, protože NATO dává od programu PRO ruce pryč, ale zdání zřejmě postačí.



Důkazem o tom, že česká vláda v souvislosti s radarovou stanicí zcela ztratila smysl pro realitu, je tvrzení že ČR se bude podílet na „velení a řízení protiraketové obrany." Míněna je zřejmě možnost podílet se na sestavování prováděcích plánů, což však není totéž, co velení a řízení. Nehledě k tomu, že nemožnost dělit se o velení byla jedním z hlavních argumentů vlády, proč nemůže být radar přímo podřízen NATO. A najedou se bude na velení podílet ČR, která navíc nemá s tímto typem zbraní žádné zkušenosti? Nejde nakonec spíše o snahu oklamat poslance a vyvolat v nich pocit důležitosti, který se jim se chválením smlouvy dostane, tedy o hru na ješitnost zákonodárců?



Spíše kuriozitou je zdůrazňování smluvní úpravy návštěv státních činitelů třetích stran, což není nic jiného než snaha přesvědčit poslance, že na základně nebudou žádní ruští pozorovatelé bez vědomí a souhlasu české strany, ač to USA Rusku opakovaně nabízely. Jako by na dvou důstojnících záleželo více, než na několika desítkách vojáků a sofistikovaném zbraňovém systému.



(2)

Následující zdánlivě technický pasáž v sobě obsahuje PAST!!:



Ústava nestanoví, zda má Parlament nejdříve hlasovat o souhlasu s pobytem ozbrojených sil jiných států na území České republiky nebo o souhlasu s ratifikací příslušné mezinárodní smlouvy, kterou se Česká republika zavazuje ozbrojené síly jiných států přijmout na své území. Ústava však určuje rozdílnou většinu poslanců a senátorů pro vyslovení souhlasu s pobytem ozbrojených sil jiných států (nadpoloviční většina všech poslanců a senátorů) a pro vyslovení souhlasu s ratifikací „prezidentské" mezinárodní smlouvy (nadpoloviční většina přítomných poslanců a senátorů). (…) Podle této praxe se navrhuje postupovat i v případě Dohody, proto Parlamentu nejdříve bude zaslán návrh na vyslovení souhlasu s ratifikací Dohody, a rozhodne-li Parlament v této věci kladně, bude mu vládou předložen návrh na vyslovení souhlasu s pobytem ozbrojených sil Spojených států na území České republiky.


Schválit dohodu o zřízení radarové stanice je totiž paradoxně lehčí, než schválit smlouvu SOFA, stačí k tomu souhlas nadpoloviční většiny přítomných poslanců a senátorů, což je mnohem snazší zařídit; v nejhorším případě se někomu udělá konstruktivní placené nevolno a do sněmovny nepřijde. Přestože postup schvalování vypadá na první pohled logicky, jde zde evidentně o uplatnění techniky foot-in-door. Schválená dohoda o radarové stanici je noha ve dveřích. Pokud totiž bude schválena dohoda o zřízení radarové stanice, bude pro poslance mnohem těžší odmítnou smlouvu o pobytu vojsk, protože radar bez obsluhy je k ničemu. Navíc nelze vyloučit, že schválená dohoda o zřízení radarové stanice bude vykládána jako povinnost schválit dohodu o pobytu vojsk, protože bez ní nemůže být dohoda o zřízení stanice naplněna. A mezinárodní smlouvy jsou, jak známo, závazné. Proto opakuji: pozor, PAST!!



Je ovšem zarážející, že ke schválení tak zásadní a kontroverzní dohody stačí nadpoloviční většina přítomných poslanců a senátorů, jako kdyby šlo o nějakou banalitu. A je jistě znepokojující, že tento schvalovací mechanismus není našimi médii vůbec komentován, dokonce není ani diskutován odpůrci, jejichž naděje na neschválení stojí na několika poslancích, na jejichž spočtení stačí prsty jedné ruky.



(3)

Ani různými triky a řečovými podvody vláda ve své průvodní zprávě nešetří. Například zde prezentuje radarovou stanici jako její pravý opak a z „agresora" dělá „ochránce":



Sjednání Dohody je jednou z forem realizace ústavní odpovědnosti, kterou má Česká republika podle čl. 1 ústavního zákona č. 110/1998 Sb., o bezpečnosti České republiky, podle kterého je „základní povinností státu zajištění svrchovanosti a územní celistvosti České republiky, ochrana jejích demokratických základů a ochrana životů, zdraví a majetkových hodnot."


Vrcholem drzosti je zmínka o ochraně životů v souvislosti s vybudováním vojenské základny, která je nepochybným „cílem prvního pořadí ničení", a je určena k ochraně území a životů občanů jiného státu; o ochraně zdraví v situace, kdy byly nade vší pochybnost prokázáno, že účinky radaru na zdraví obyvatelstva jsou přinejlepším neznámé (ale mnohem spíše negativní); o ochraně majetku v situaci, kdy se nemovitosti lidí žijících v okolí základny stanou prakticky bezcennými a neprodejnými; o tom, jakou má vláda představu o demokracii, jsme se mohli velmi dobře přesvědčit během posledních dvou let, kdy se o dohodě s USA jednalo a kdy se vláda snažila pomocí lží, zastrašování a denunciací zmanipulovat veřejnost k akceptování smlouvy, k jejímuž schválení nemá stávající politická reprezentace demokratický mandát.



(4)

Chlácholení poslanců a mazání medu kolem huby pokračuje:



Dohoda je plně v souladu s ústavním pořádkem České republiky. Jak stanoví čl. IV odst. 1 Dohody, „Česká republika si ponechává plnou suverenitu a vlastnické právo k radarové stanici."


Do písmene se potvrzuje, co jsem o účelu odstavce 1 článku IV dohody tvrdil již před ¼ rokem, krátce po jejím zveřejnění: „Toto ustanovení má být zřejmě záminkou k tomu, aby pro schválení smlouvy v parlamentu ČR nebyla potřebná třípětinová ústavní většina, nutná při uzavírání smluv omezujících státní suverenitu, ale aby stačila většina prostá." Nejde o nic jiného, než o vytvoření iluze, že se schválení smlouvy žádným způsobem nedotkne suverenity České republiky, a tedy vlastně vytvoření dojmu, že „o nic nejde."



Je to i berlička pro poslance, kteří se budou moci před svými voliči vymlouvat, že je nezaprodali, protože ve smlouvě jasně stojí, že „Česká republika si ponechává plnou suverenitu a vlastnické právo k radarové stanici." Jenže jedna věc jsou slova, navíc ve smlouvě, která neobsahuje sankční část, a druhá věc jsou skutky. Smlouva si může říkat, co chce, na faktu, že se (dobrovolně!) stáváme americkým satelitem, to nic nezmění. Navíc nelze předpokládat, že by se USA nepokoušely ovlivňovat dění a v zemi, v níž mají klíčovou vojenskou základnu.



Jedna věta, navíc zcela vágní proklamace, se nakonec může ukázat jako rozhodující, protože s její pomocí dokáže ukonejšit své svědomí každý poslanec a poslankyně.



(5)

Přesvědčování poslanců o tom, že „o nic nejde", pokračuje ve velkém stylu:



Dohoda nijak neodporuje komunitárnímu právu, ani zde obsažené zásadě loajality. Podle čl. 11 odst. 2 Smlouvy o Evropské unii (dále jen „Smlouva o EU"): „Členské státy aktivně a bezvýhradně podporují zahraniční a bezpečnostní politiku Unie v duchu loajality a vzájemné solidarity. (...) Zdrží se jakéhokoli jednání, které je v rozporu se zájmy Unie nebo může snižovat účinnost jejího působení jako soudržné síly v mezinárodních vztazích.


Opravdu dohoda neodporuje komunitárnímu právu (tedy právu EU)? Vždyť její uzavření je „jednání, které je v rozporu se zájmy Unie nebo může snižovat účinnost jejího působení jako soudržné síly v mezinárodních vztazích." Provokování Ruska, s nímž EU chce mít (potřebuje mít) dobré vztahy snad není v rozporu se zásadou loajality? Separátní jednání a „exkluzivní" vztahy s USA snad nejsou kontradikcí účinného zahraničního působení EU jako soudržné síly? Proč tedy plány na vybudování základen v ČR a Polsku nemají bezvýhradnou podporu EU, proč jsou proti Němci, proč jsou proti Francouzi? A to je jen namátkový výběr z negativních stanovisek našich klíčových spojenců v EU.



(6)

A aby opravdu žádný poslanec nemohl pochybovat o tom, že „o nic nejde" a že je všechno „košer", tak vláda pokračuje:



Dohoda je v souladu s obecně uznávanými zásadami mezinárodního práva a mezinárodními smlouvami, jimiž je Česká republika vázána. Budování systému protiraketové obrany, který je svojí podstatou systémem obranným, je plně v souladu s Chartou OSN a jejím čl. 51 zaručujícím právo „na individuální nebo kolektivní sebeobranu.


Je irelevantní zaštiťovat se mezinárodním právem v souvislosti s USA, které otevřeně deklarují, že se mezinárodnímu právu nehodlají podřizovat, pokud by je to mělo jakkoliv omezovat ve „svobodě jednání" (což je ovšem smysl existence mezinárodního práva), a podle toho i jednají. Systém PRO není svojí podstatou obranný, ale bojový. Jistě, je možné jeho nasazení pouze za účelem obrany, ale v případě USA, jejichž vojenská doktrína počítá s preventivními údery, může být za obranu prohlášen každý útok. ČR se tedy dobrovolně staví do situace, kdy není schopna zajistit dodržení Charty OSN, na níž se vláda odvolává jako na argument pro neodmítnutí souhlasu s dohodou.



(7)

V části věnující se dohodnutému počtu amerického personálu (maximálně 250) se skrývá TROJSKÝ KŮŇ!!



S výjimkou těchto krátkých časových intervalů by tak mělo v České republice pobývat v souvislosti s provozem radarové stanice přibližně sto uniformovaných příslušníků ozbrojených sil Spojených států a nízký počet příslušníků jejich civilní složky, který není Dohodou stanoven.


Pokud není počet civilních příslušníků dohodou stanoven, může být libovolný, tedy i libovolně vysoký. Podstatné však je, že z pohledu dohody budou za civilní složku považováni nejenom technici dodavatelských firem, ale i agenti zvláštních služeb či bojovníci soukromých bezpečnostních agentur typu Blackwater. Aby nám zde nakonec nedupala místo okované boty amerického vojáka okovaná bota amerického žoldáka. Myslím, že by poslanci měli schvalování dohody odložit přinejmenším do té doby, než budou pevně stanoveny maximální počty osob na základně bez ohledu na jejich národnost či služební zařazení.



(8)

Malý bezvýznamný úspěch si může připsat Strana zelených – podařilo se jí se svými požadavky na ochranu životního prostředí (na ochranu obyvatelstva zase až takový důraz neklade) okupovat poměrně velkou část smlouvy i předkládací zprávy. Zřejmě má jít o způsob, jak by mohli Zelených svůj případný souhlas s ratifikací dohody (zatím není jasné, jaké stanovisko nakonec zaujmou), která je v přímém rozporu s jejich politickým i volebním programem, prodat svým voličům jako svůj úspěch. Tedy pokud ještě nějaké voliče budou mít. Z plejády bodů, tykajících se životního prostředí, vybírám:



Na úvod je třeba uvést, že podle dostupných informací mají Spojené státy v oblasti ochrany životního prostředí na svých základnách v Evropě dobrou pověst. S ohledem na své předchozí špatné zkušenosti se sovětskými vojsky však Česká republika při sjednávání Dohody věnovala ochraně životního prostředí maximální pozornost.


Trauma z „dočasného pobytu bratrských vojsk" je, minimálně mezi politiky, stále velmi živé. Jako kdyby cokoliv, co není ruské, muselo být automaticky dobré. Skoro to vypadá, jako kdyby americká armáda stále v čele světového úsilí o ochranu přírody a krajiny. Nikdo sice nezaručí, že dočasný pobyt amerických křižáků nebude poslední kapitolou v dějinách národa českého, ovšem ať již přinese budoucnost cokoliv, podle dohody to vypadá, že zde po radaru zůstane unikátní přírodní rezervace.



(9)

Kapitola sama pro sebe jsou dopady na státní rozpočet:



Podle čl. XI odst. 1 Dohody „Spojené státy odpovídají za náklady na výstavbu, údržbu a provoz radarové stanice", plnění této Dohody proto budou finančně zajišťovat zejména Spojené státy. Výjimku představuje čl. XV odst. 5 Dohody, podle kterého „Česká republika včas odstraní či zlikviduje nevybuchlou munici nalezenou na radarové stanici." Podle informací Ministerstva obrany by se však v prostoru vymezeném pro umístění radarové stanice neměla nacházet nevybuchlá munice. V případě, že bude nějaká takováto munice nalezena, je Ministerstvo obrany schopno zajistit její likvidaci z již přidělených rozpočtových prostředků.



Ministerstvo obrany dále ponese v rámci své rozpočtové kapitoly náklady na získání povolení potřebných pro výstavbu radarové stanice podle čl. VII odst. 2 Dohody a na zajištění odpovídající vnější bezpečnosti radarové stanice podle čl. XIV odst. 1 Dohody. Při výkladu ustanovení Dohody obsahující finanční závazky je však třeba vzít v úvahu také její čl. XVII odst. 1.



Náklady na zajištění vnější bezpečnosti jsou zde zmiňovány na stejné úrovni, jako náklady na odstranění staré munice z prostoru základny a úhradu správních poplatků za získání příslušných povolení. Přestože zajištění vnější bezpečnosti znamená přinejmenším vydržování jednotky vojenské policie, mnohem spíše však nákup protiletadlových a protiraketových kompletů, nejsou nároky na státní rozpočet vyčísleny ani v náznaku a předpokládané investice do zbraní nejsou ani zmíněny.



(10)

Naprosto absurdně působí sdělení vlády, která se div nechlubí, že:



Česká republika a Spojené státy nepovažovaly za nutné upravovat v Dohodě mezinárodněprávní odpovědnost za škody, které by mohly být způsobeny obranným použitím systému protiraketové obrany.


Američané ať hospodaří, my to zaplatíme. Jak již bylo řečeno výše, za obranné použití lze považovat všechno a nic podle momentální konstelace sil. A jak se budou řešit škody způsobené útočným použitím systému protiraketové obrany? To není nikde určeno, přičemž útočné využití je vzhledem k již zmiňované americké vojenské doktríně, i prosté empirické zkušenosti se zahraniční politikou USA, více než pravděpodobné. Nelze tedy vyloučit, že reparace za další americké „demokratizační" dobrodružství budeme platit my. A dobře nám tak, za blbost se platí.





(11)

Alespoň jeden bod, který působí dojmem, že vláda České republiky při sjednávání dohody s USA měla na zřeteli zájmy České republiky, a nikoliv zájmy USA:



Z působnosti tohoto ustanovení se třetí větou tohoto odstavce podařilo vyjmout závazky stran vyplývající z NATO SOFA a ČR-USA SOFA, čímž je zaručeno, že se Spojené státy např. nebudou moci dovolávat tohoto ustanovení jako důvodu pro neplnění závazků z odpovědnosti za škodu. V případě, že by Kongres nepřidělil vládě Spojených států potřebné prostředky na výstavbu radarové stanice, bude Česká republika po jednání předvídaném druhou větou tohoto odstavce na vzniklou situaci aplikovat institut přerušení provádění smlouvy podle čl. 57 Vídeňské úmluvy o smluvním právu či případně zvažovat možnost výpovědi Dohody.


Nelze ovšem vyloučit, že to je dojem veskrze mylný, vyvolaný složitostí daného sdělení a neznalostí ustanovení, na něž se odvolává.





Dohoda mezi ČR a USA o právním postavení ozbrojených sil


Překládací zpráva k dohodě SOFA je opět jeden velký chvalozpěv na úspěšné vyjednávání české strany, která si v naprosté většině případů prosadila svou.



(12)

Ani v dohodě (čl. VII), ani v předkládací zprávě není nijak blíže specifikováno právo k držení a používání zbraní Američany, především není nikde jasně stanoveno, že je toto právo omezeno na prostor radarové stanice, a podmíněno je pouze to tím, že k použití zbraní bude existovat příslušný rozkaz. Za pozornost stojí především to, že je v této souvislosti explicitně zmiňována přítomnost vyšetřovatelů na základně. Znamená to snad, že se skutečně počítá s možností, že si Američané zřídí na základně věznici, navzdory tomu, že vláda tuto možnost vždy vylučovala a odpůrce radaru, kteří na ni poukazovali, nelichotivě nálepkovala?



(13)

Zajímavá logická chyba, která možná prozrazuje více, než autoři průvodní zprávy chtěli, se vloudila do následující pasáže:



Dohoda upravuje primárně pobyt v souvislosti s radarovou stanicí, nicméně obsahuje i možnost ji aplikovat také na další aktivity, které byly řádně schváleny příslušnými orgány ČR v souladu s Ústavou ČR. Zúžení rozsahu aplikace pouze na radarovou stanici je úspěchem vyjednávání české strany, která tento přístup od začátku jednání prosazovala. Americká strana dlouhodobě usilovala o automatické rozšíření aplikace Dohody na jakýkoliv pobyt příslušníků ozbrojených sil USA a jejich personálu na území ČR. Omezení aplikace jen na radarovou stanici tak představuje zásadní ústupek z americké strany.



První věta je totiž ve zjevném rozporu s větou druhou. Otevírá SOFA prostor i pro další aktivity, nebo je její působnost striktně omezena na radarovou stanici? Co znamená ona zmiňovaná automatická aplikace (která byla údajně suspendována)? Není možný takový výklad smlouvy, který by USA umožňoval si dle potřeby udělat základnu z celé ČR? Respekt k jiným národům nikdy nebyl silnou stránkou americké povahy.



Dokud však bude u moci současná vládní koalice, mohou se Američané spolehnout na to, že případné další aktivity budou automaticky schváleny.



(14)

Vláda se opět nezapomněla pochválit, bohužel však není jasné, co jsou to ty zásadní požadavky:



Podařilo se vyjednat dohodu, která ve všech důležitých otázkách naplňuje české požadavky a výrazně překračuje standard obvyklý u těch smluv, které upravují pobyt amerických vojáků v jiných zemích NATO.


Podle počtu slov, které jim byly věnovány, by mezi důležité požadavky patřila i otázka daní, ve které, jak známo česká strana nekompromisně ustoupila. Je to jen otázka priorit. Pokud byly pro českou stranu nejdůležitější identifikační karty, zatímco otázka jurisdikce, či ochrany vlastních občanů, kterých se česká strana zcela vzdala (záleží jen na libovůli Američanů, zda budou v případě trestného činu jednoho z nich s českou stranou na jeho vyšetření a případném potrestání viníka spolupracovat a v jaké míře), potom byly skutečně všechny důležité české požadavky naplněny.



(15)

A na závěr zcela ilustrativní otázka toho, jak nekompromisní česká strana byla ve věci prosazování české svrchovanosti:



Na základě důrazného požadavku české strany umožňuje Dohoda zásahy amerických bezpečnostních jednotek mimo radarovou stanici pouze se souhlasem a pod vedením příslušných českých orgánů.


Co je o „důrazný požadavek"? To je něco jako petice, čili „ostrá prosba"? Jak je vůbec možné, že smlouva dovoluje Američanům zasahovat mimo prostor základny? A česká vláda se tím ještě chlubí a vydává to za svůj úspěch a nekompromisní prosazování českých zájmů!



Shrnutí


Jako by to nebyly Spojené státy, které nás žádají o možnost zřídit si zde svoji vojenskou základnu, ale byla to Česká republika, kdo Spojené státy poníženě prosí o tu milost, aby si zde základnu zřídili, a proto se podbízí a vychází jim ve všem vstříc. Takový je celkový dojem z obou smluv i průvodních zpráv.



Česká vláda nic nedojednala, dosáhla jediného – Česká republika bude americký oušlapek.



I z tohoto stručného rozboru předkládacích zpráv, které pro Parlament vypracovala Vláda, více než jasně vyplývá, že smlouvy o zřízení radarové stanice a pobytu amerických vojsk jsou pro Českou republiku extrémně nevýhodné, Pro USA z nich nevyplývají žádné závazky, naopak, a navíc Američanům přiznávají práva nad českým územím a českými občany. Bude záležet jen na Američanech, v jaké míře tato práva využijí. Česká republika se ochrany svého území a svých občanů furiantsky vzdala.



Srovnáme-li řečené smlouvy s USA se smlouvou mezi vládou Československé socialistické republiky a vládou Svazu sovětských socialistických republik o podmínkách dočasného pobytu sovětských vojsk na území Československé socialistické republiky, tak zjistíme, že se zase až tolik nezměnilo. Skutečnost že tím, kdo u nás bude mít nyní svá vojska, jsou Spojené státy a nikoliv zaniklý Sovětský svaz, by nás neměla zmást. Velmoc je velmoc a naše postavení vůči ní se příliš nemění, bez ohledu na to, jak sami sobě lžeme o vlastní výjimečnosti a důležitosti.

napsal Tribun

Štítky: ,



pošli na vybrali.sme.sk

neděle, října 26, 2008

Co prohrálo ODS volby

Máme za sebou krajské i obě kola senátních voleb, které skončily řeží modrých viňátek a drtivou výhrou sociální demokracie. Politici ODS jsou v šoku a spíše se omezují na pofňukávání, jak vše špatně vykomunikovali, protože vládnou skvěle a ČSSD prý vedla neférovou kampaň (zároveň středočeská a pražská klika svůj relativní úspěch využívá k zarputilému podkopávání židle pod předsedou Topolánkem). Zábavnější jsou pravicové komentáře, které z velké části vysvětlují, jak voliči jsou hlupáci, co za směšných třicet korun zaprodali svoji zářnou budoucnost. Důvody jsou samozřejmě jiné a navíc argumentování třemi pětkami na úrovni jednoho piva či půl krabičky cigaret je od začátku falešné a prázdné. Každý, kdo občas musí k doktorovi, totiž dnes neplatí jen třicet korun. Návštěva u lékaře znamená průměrně také vypsání aspoň jednoho receptu, často ještě s doplatkem a to celkem dělá kolem sta korun. Volby ale ODS prohrála z mnohem více důvodů, zde jsou některé z nich.

Neplnění volebních slibů - byť to bylo jasné už před volbami, že ODS své skutečné plány voličům neřekne, protože by ji nikdy nevolili, tak rozsah neplnění slibů a zvláště slavné Smlouvy s voliči asi šokoval i velkou část tvrdého voličského jádra. Z celé předvolební rétoriky opřené na Baroších, kolečkách a šťastné budoucnosti našich dětí zůstalo jen postavení hráze fiktivnímu rudému nebezpečí a lidožravému Jiřímu Paroubkovi. Tento trik možná byl úspěšný v době Klausovy Mobilizace, ale lidé nejsou hloupí a velmi dobře chápou, že návrat před rok 1989 je v naší geopolitické situaci nemožný a kdo je přesvědčuje o opaku asi nemá jiné argumenty.

Radar - velká část občanů si ho zde nepřeje. Nepomohly tabákové kampaně, nepomohlo strašení ajatolláhy co již více než tisíc let touží rozbombardovat Českou Republiku, nepomohlo apelování na věčnou lásku k novému Velkému Bratrovi, který to s námi myslí a vždy myslel upřímně, proto se kampaň více méně omezila na strašení špiony, Rusy a komunisty, kterými prý jsou odpůrci onoho výtečného systému. Navíc občas vláda, která nenechá ani nitku suchou na svých předchůdcích paradoxně argumentovala, že radar musí být dobrý, když konzultace o něm začaly za hloupých a neschopných socanů. Na otázky občanů zastánci radaru více méně odmítali odpovídat, vystačili si jen s frázemi a několika překroucenými údaji.

Zdravotnictví - odpor vůči chystaným reformám je samozřejmě spojen i s poplatky. Neexistuje jediný důkaz, že bychom se díky třiceti korunám u lékaře najednou stali váženými zákazníky. Stejně tak je pro většinu lidí nepřijatelné, že mají odvádět každý měsíc vysoké částky na zdravotní pojištění a ještě k tomu neustále něco doplácet. Je také nepochopitelné, že z důvodu zneužívání zdravotní péče několika procenty pacientů (za spolupráce lékaře) mají být všichni pokutováni. Podobně závažný problém pro většinu občanů je i příprava na privatizaci systému, i když zkušenosti z celého světa ukazují, že nejlepší zdravotnictví mají země se silnou rolí státu. Zvláště v situaci, kdy za projektem stojí strana, kterou má většina populace jasně a oprávněně spojenou s privatizačními podvody a legislativní neschopností začátku devadesátých let.

Policie, korupce atd. - ODS neustále ukazovala prstem, jak její předchůdci byli propojeni s organizovaným zločinem, bujela korupce a jak nové koště vše dobře vymete. Vymetání skončilo více méně tak, že ministr vnitra zlikvidoval finanční policii. Nějaký pokrok či zlepšení situace nikde viditelně nenastal. Navíc přinejmenším šéfpolicajt i ministr dopravy mají velmi zajímavé vazby na ještě zajímavější lidi, které by naprosto jistě vyčítali libovolnému vládnímu politikovi, pokud by sami byli v opozici.

Novináři - ODS jistě může mít dojem, že porážku částečně způsobila kauza Morava a pečlivě popisované bratrovražedné boje uvnitř strany. Ale to byla jen špička ledovce navíc těsně před volbami ji výrazně zahlušilo "kočkování". Novináři přispěli velmi výrazně k úspěchu opozice ... svojí podporou plánům ODS. Co si může asi myslet čtenář, když je denně v tisku přesvědčován, že je komunistickým zbabělcem, protože nechce radar. Co ho asi tak napadne, když je označován za hlupáka, protože by chtěl mít vliv na rozhodování ve své vlastní zemi v referendu. Jak se mu půjde volit ODS, když se dozvídá, že pokud chce udržet sociální stát a progresivní zdanění, tak je závistivá socka, na kterou platí jen přísnost. Jak asi vypadá modrá pozitivní motivace, když na každého občana tisk prstem ukazuje jako na simulanta a požírače paralenů, který zabíjí lidi nemocné na rakovinu. V zemi vládne již dva roky vláda ODS, přitom pro velkou část novinářů, podobně jako v Rusku a Bělorusku největším problémem je opozice. O velké části kontroverzních kroků vládnoucích stran se píše malým tiskem na páté straně, ale téměř denně byla, buď v Lidových Novinách nebo Mladé Frontě, vypíchnuta nějaká Paroubek story a zastrašování komunismem. Krátkodobě to může mít efekt, ale když člověk vidí, že skutečné problémy se zametají pod koberec, tak postupně se veřejné mínění začne obracet proti takovéto propagandě. Je naprosto normální, že lidé se začínají stavět na stranu neustále kritizovaného, zvláště pokud kritika stojí na velmi vratkých základech nebo je jen čistě osobního rázu.

Štítky:



pošli na vybrali.sme.sk

Noticka pro Topolánka

Bulvárem proti bulváru
Aby to nebylo jen o kritice nám zatím milostivě vládnoucího Mirka Topolánka (zvláště poté, co národ nepochopil genialitu jeho kabinetu), tak musím říci, že sice vše šlo u politika a hlavně člověka obklopeného novináři (akceptovat toto je součást jeho práce) zařídit od začátku jinak, ale jako otec podobně starého dítka bych asi situaci řešil podobně. Paraziti od bulváru by měli chápat určité hranice.



pošli na vybrali.sme.sk

pátek, října 24, 2008

Americké volby a radar

Od dob, kdy kandidát na amerického prezidenta Obama v rozhovoru pro Fox News prohlásil, "domnívám se, že protiraketový štít (v Polsku) je odpovídající. Stejně se chci ale ujistit o tom, že funguje. Chci se ujistit o tom, že funguje," debata v Česku kolem případné podpory budoucí vlády pro rozšíření protiraketové obrany trochu utichla. Zastánci mají jasno, že radar zde prostě bude ať se děje co se děje a Obama je nový kamarád a odpůrci se začali více koncentrovat na lokální témata a volby, které výstavbu radaru mohou ovlivnit. Náznaky odpovědí, jak bude po amerických volbách situace vypadat přináší neokonzervativní expert Reuel Marc Gerecht ve svém článku pro pravicový think-tank American Enterprise Institute.

Americké překážky (kurzívou mé poznámky)

Nejpravděpodobnějšími vrahy smluv (o protiraketové obraně v Evropě) jsou nyní demokratický Kongres a senátor Barack Obama. Jak Češi, tak Poláci byli mírně nervózní, že senátor z Illinois nepodpořil dohody vypracované Bushovou administrativou. Obě vlády se snažily neformálně získat informace od Obamova tábora, jaký bude jeho budoucí postoj jako možného prezidenta, ale od poradců kandidáta dostávali jen náznaky, že senátor bude "konstruktivní". Navíc Obama zatím odmítl jasně veřejně říci, jestli podporuje uzavřené dorozumění (celé je to trochu zvláštní, pokud se rozhodl být zastáncem systému, jak je nám občas sugerováno).

Nechuť k protiraketovému systému je mezi Demokraty stále velmi rozšířená a její kořeny sahají do dob Reaganova SDI. Tento odpor se nyní projevuje ne jako odmítnutí celého systému, ale jako upozorňování na různé technické záležitosti. Demokraté a senátor Obama navrhují, aby nebyl rozmisťován žádný systém, pokud nebude prokázáno, že funguje. Toto je v rozporu s tím, jak Bushova administrativa a MDA souběžně staví a testují komponenty systému na Aljašské základně. Protože navrhovaná obrana pro Evropu je "systém na systému", tak je nutno, aby byl také souběžně staven a testován (dále se rozepisuje, jak je nutno vychytávat průběžně mouchy, jinak dojde ke zpomalení vývoje, ale neodpovídá na základní otázku, proč už teď máme stavět střechu, když ještě nevíme jestli základy vůbec drží. Také vysvětluje, jak máme se všichni bát Iránu a vyzbrojených jadernými zbraněmi mulláhů.)...

Jestli Obama vyhraje prezidentské křeslo a veřejně se postaví za uzavřené dohody, tak se dá pochybovat, že by s ním spřízněný Kongres je odmítl financovat. Jestli volby vyhraje John McCain, tak demokratický Kongres může rozvoj protiraketové obrany v Evropě brzdit. Může například povolit financování projektu, ale jen pod podmínkou úspěšných testů, co může vývoj systému zastavit. Bushova administrativa plánovala učinit z protiraketové obrany nevratný fakt do ledna 2008, ale to se jí nepodařilo. Aktuální plánované výdaje ve výši 4,03 miliardy dolarů, které pokrývají období od roku 2008 do roku 2013, budou muset být pravděpodobně doplněny několika miliardami potřebnými pro splnění dohod s Českou Republikou a Polskem. Demokratický Kongres a budoucí prezident budou muset udržet podporu programu, protože jinak zanikne (to je přání zastánce systému, je ale pravděpodobnější, že souběžně s výtkami rázu technologického přijdou i čistě ekonomické, zvláště v dnešní krizové situaci)...


A na konec pro ty, co zde nechtějí radar, ale ještě nebyli volit v druhém kole senátních voleb, ještě jeden citát z článku. Pokud ODS ztratí kontrolu nad Senátem, hlasování pro protiraketovou obranu bude velmi vážně ohroženo.

Štítky:



pošli na vybrali.sme.sk

čtvrtek, října 23, 2008

Stupidní novinářští lháři

Jiří Paroubek se omluvil za výrok: "Jenom politicky naprosto stupidní člověk by volil proti ČSSD." Při jeho pečlivosti je ale nepochopitelné, že neupozornil na jednu zásadní záležitost. Velká část našich novinářů totiž jen převzala překroucený citát z ČTK, který jeho výroku dal výrazně jiný význam.

Originální citát zní totiž takto (záležitost jsem si ověřil u autorky, která rozhovor vedla a přepisovala z diktafonu): "Jenom politicky naprosto stupidní člověk by řekl, že se má jít volit proti ČSSD. Protože i kdyby vyhrála všech 26 obvodech, bude mít 32 mandátů. Kdyby ODS prohrála úplně všechno, bude mít 32 mandátů. Když ODS vyhraje 16 mandátů, tak by měla ne jen většinu, ale ústavní většinu."

První překroucený citát jasně uráží voliče, ale ten druhý opravdový se logicky obrací proti politikům a novinářům, kteří nás před druhým kolem senátních voleb straší nějakými fiktivními oranžovými hrozbami. Celá aféra tedy znovu vychází ze špatně odvedené novinářské práce (čestnou výjimkou je zde paní Macková, které ještě jednou děkuji), která si plete propagandu s objektivním informováním.

-----------------
Oprava

Jak vychází z videa v diskusi, výrok o politicky stupidním člověku volícímu proti ČSSD skutečně padl. Sice věta je uříznutá, ale existuje. Takže bylo jen správně, že se pan Paroubek za ni omluvil.

Štítky:



pošli na vybrali.sme.sk

Stále jsme tady

„Stále jsme tady!" – tak by se dalo stručně charakterizovat poselství dnešní demonstrace proti ratifikaci smluv s USA o zřízení radarové stanice v Brdech. Protože žádné zprávy o osudu smluv ve Sněmovně, která o nich měla začít dnes jednat, během dne nepřišly, nesla se demonstrace v duchu sdělení: „Stále jsme tady. Nenechali jsme se zastrašit, nenechali jsme se znechutit, nenechali jsme se uplatit. Jsme zde a nebudeme mlčet! Nezapomněli jsme a nezapomeneme a v příštích volbách vám to spočteme!" Druhým poselstvím pak bylo burcování k účasti v druhém kole senátních voleb a hlasovaní pro ty kandidáty, kteří deklarují svůj nesouhlas s radarem, aby tak ODS přišla v Senátu o pohodlnou ústavní většinu.

Malomyslnost, která byla cítit při poslední demonstraci 21. srpna, byla ta tam. Dnes byla morálka velmi vysoko a nálada optimistická. Snad to způsobil výsledek krajských voleb, který ukázal, že i molocha ODS lze porazit, a vlil odpůrcům radaru novou krev do žil. Dnešní demonstrace si svojí razancí nezadala s jednou z prvních demonstrací proti radaru (tou, kterou magistrát zakázal ve snaze umlčet odpůrce) a jasně tak ukázala, že odpor proti radaru pokračuje s neztenčenou intenzitou.

Ani účast nebyla marná. Ještě na Palachově náměstí, kde demonstrace začínala, jsem odhadoval počet účastníků na 300 – 500, ale průvod, který poté zamířil přes Vltavu na Malou Stranu, byl podle mého odhadu výrazně početnější a hlavně – byl vidět a slyšet.

Co mne překvapilo bylo masivní nasazení policie. Již při příchodu na Palachovo náměstí jsem nabyl dojmu, že policistů je tentokrát více, než při minulých demonstracích. Dojem se změnil v jistotu v okamžiku, kdy protestní průvod došel na Malou Stranu do prostoru Parlamentu a velvyslanectví USA – policejní antony, psovodi se psy, těžkooděnci bránící v přístupu k Poslanecké sněmovně. Páni poslanci, to se opravdu tak bojíte občanů, které zastupujete?

Nicméně policie se chovala korektně a pokárání v tomto směru zaslouží spíše někteří účastníci demonstrace, zřejmě s anarchistickými kořeny. Pro jednotlivce nebyl problém kordonem policistů projít, a tak jsem mohl zjistit situaci i v okolí Poslanecké sněmovny. A i když průvod přímo ke Sněmovně nemohl, byl slyšet dostatečně hlasitě a zřetelně na to, aby se poslanci nemohli vymlouvat, že nevědí, jakého mínění jsou občané a voliči, kteří jediní jsou zdrojem veškeré moci v zemi a jež poslanci pouze zastupují.

napsal Tribun
původně publikováno na http://tribun.bloguje.cz/

Štítky:



pošli na vybrali.sme.sk

pondělí, října 20, 2008

Oprýskaná modrá

Kdosi se nedávno vyjádřil v tom smyslu, že si letošní volby užije (což mi osobně přijde poněkud perverzní). Myslel tím, že minimálně ve své baště ve Středních Čechách ODS drtivě vyhraje a on i další stoupenci naší nacionálně-socialistické pravice (nebýt historických konsekvencí, bylo by to více než přiléhavé označení) se budou, s upřímností sobě vlastní, levici a jiným z jejich pohledu méněcenným pošklebovat a verbálně je ponižovat. Samozřejmě kultivovaně, protože jinak to pravice ani neumí. Užít si volby tak mělo znamenat totéž, co ponížit svého rivala.



Jenže všechno je jinak. ČSSD vyhrála ve všech (!) krajích, i v těch Středních Čechách, kde je zastoupení blazeovaných zbohatlíků a vyznavačů cargo cultu ODS největší, a vítězství ODS se zde dalo předpokládat. Pokud by tedy chtěly, mohly by se všechny ty přízraky socialistů, komunistů, humanistických blouznivců a socek, kterých se pravičáci tak bojí a jimiž straší na potkání, začít nyní pošklebovat právě pravičákům, kteří ve své ideologické zaslepenosti nepostřehli, že situace se změnila a že voliči chtějí teď slyšet zase jinou pohádku, protože pochopili, že ta „americká", kterou je pravice krmila, je sice pro ně, ale jenom aby je uchlácholila, protože zcela jistě není o nich.



Levice zaznamenala značný úspěch i ve všech z 1/3 senátních obvodů, ve který se volili noví senátoři. Jednoho senátora již má dokonce jistého, ve většině ostatních obvodů postupuje její kandidát, často i se značným náskokem; v několika obvodech je pravice již zcela mimo hru, protože v nich do 2. kola postupují kandidáti ČSSD a KSČM.



Pravice často ráda definuje levici jako ty, kteří neumějí prohrávat. Nyní tedy bude mít pravice možnost dokázat, že ona prohrávat umí. Bude to pro ní zajisté těžké, protože úspěch je ústředním bodem pravicové ideologie, podle které nikoliv práce, ale úspěch polidšťuje opici. Neúspěch je v očích pravice totéž, co rouhání. Bude tedy zajímavé sledovat, jak ODS přijme porážku.



Umět prohrávat totiž rozhodně neznamená formální uznání výsledků voleb z úst předsedy poražené strany, které by mělo být v demokratických státech povinností. Vše ostatní zatím svědčí o tom, že ODS prohrávat neumí. Proč by jinak mluvil její místopředseda Bém pateticky o „volebním Armagedonu"? Proč by politici ODS bagatelizovali výsledky voleb s tím, že byly „jen krajské"? Vrcholem všeho je pak hledání příčin porážky všude jinde než u sebe, jak to předvedli například pánové Topolánek a Tošenovský, tedy typicky manažerské „potrestání nezúčastněných." Topolánkova snaha vykreslit volby jako úspěch, protože voličů poražené ODS bylo absolutně více než posledně, již působí vyloženě trapně. O záplavě nenávistných článků a komentářů, které se během povolební neděle vyrojily na internetu, z nichž čiší pocit křivdy nad tím, že je něco jinak, než by mělo podle věrouky být, a srovnání s vítězstvím komunistů v roce 1946 patří ještě mezi ty zdrženlivější, ani nemluvě.



Pravice tuto porážku neunese, to je již teď jisté. A není vůbec vyloučeno, že se rozloží zevnitř, až se jednotlivé frakce a zájmové skupiny začnou požírat navzájem, poté co zmizí společný zájem – vysávání krajských rozpočtů, které jsou kontrolovány ještě chaběji, než rozpočet státní.



Takže je důvod k oslavám? Ano, ale k velmi střízlivým. Krajské volby vystavily vysvědčení vládě a parlamentu, ať si ODS říká, co chce. ODS, která kandidovala v krajích, je totiž tatáž ODS, která sedí ve vládě, má spolu s koalicí většinu parlamentu a dnes a denně promlouvá lidem do života. Výsledky krajských voleb tak daly jasně najevo nespokojenost voličů s vládou a de-facto výrazně oslabily její již tak velmi pochybný mandát. Žádný zákon však vládě nenařizuje, aby výsledky krajských voleb reflektovala, takže se zásadní změny v centrální politice nedají čekat automaticky. Lze však očekávat, že někteří poslanci se pod dojmem impozantního úspěchu levice přestanou bát vlády a zase jiní se pokusí opustit potápějící se loď vládní koalice. Vzrůstá tak pravděpodobnost, že vláda neustojí hlasování o důvěře, stejně jako možnost, že nebudou schváleny ty zákony, pro které má vláda jen velmi těsnou podporu, či smlouvy s USA o vybudování radarové stanice v Brdech.



Kýžená změna tedy nebude automatická a není ani zcela jistá. Předně je nutno vzít v úvahu, že v krajích se budou tvořit koalice a tak se docela dobře může stát, že k nějakému tomu spojení Ptáka a Růže může dojít, navzdory všem silným slovům. A pak je třeba brát do úvahy tu okolnost, že centrální vláda a kraje musí spolupracovat. Ale budou toho schopni? Nebudou centrální úřady, stále pod vlivem nyní poražené ODS, trucovat a sabotovat úsilí krajů?



To všechno jsou otázky, které nelze pominout. Je stejně nepřípustné bagatelizovat neúspěch pravice, jako přeceňovat úspěch levice. Až budoucnost ukáže, zda byly tyto volby prvním signálem návratu české společnosti od amerických k evropským hodnotám, nebo naopak posledním vzepětím občanů před finální totalizací a fašizací společnosti, kteréžto tendence jsou v nyní oslabené pravici více než zřetelné.



Modrý nátěr na České republice sice během jediného dne notně oprýskal, ale to neznamená, že bychom se modré zbavili navždy. Jsou lidé, kteří modrou prostě milují a musí mít modré vše, bez ohledu na to, jak je to vhodné. A je dost dobře možné, že se tito lidé opět pokusí nalakovat naši republiku na modro, jakýmkoliv způsobe a za jakoukoliv cenu, bez ohledu na to, že kromě svého lakují i cizí. A to budeme ještě moci mluvit o štěstí, když nepoužijí rovněž oblíbenou hnědou. Vlnu nenávisti a štvaných komentářů, která se vzedmula po blamáži pravice ve volbách, bychom rozhodně neměli podceňovat. Vypovídají mnohé o svých pisatelích, jejich preferencích a o jejich hodnotovém žebříčku.


Poslal Tribun

Štítky:



pošli na vybrali.sme.sk

neděle, října 19, 2008

vox populi, vox dei

Na hloubější analýzy bude vždy dost času, jediné co by se mělo zvýraznit, je to, že ti "hloupi" voliči jsou ti sami voliči, kteří před dvěma lety dali šanci ODS. Takže pro modří pánové a jejich sympatici, více pokory.



pošli na vybrali.sme.sk

pátek, října 17, 2008

Jděme volit

Ať se dnes občanští demokraté zaříkají jak chtějí, že v krajských volbách jde jen o lokální témata a u Senátu o moudré osobnosti, tak tyto volby jsou pro občana možností říci aktuální vládě, co si o ní myslí. Jsou jedinou šancí, jak otřást falešným sebevědomým modrého ptáka, který doufá, že na základě různých pseudoafér a vyčpělého strašení komunisty, velká část voličů zůstane sedět doma a tvrdé jádro, neboli mírně retardovaní jedinci, kteří věří, že uprostřed Evropy u člena NATO hrozí návrat před rok 1989, se naopak zmobilizuje a půjde "bránit" modrou republiku k urnám. Je jen na nás všech, je z tohoto omylu vyvést.

Osobně se při urně budu rozhodovat podle tří kritérií:

1. Přístup k radaru. Nevidím důvod pro zapojení se do amerického systému protiraketové obrany. Nejen z důvodu, že bilaterální vztahy podle mého názoru naši bezpečnost spíše oslabují než posiluji, ale i proto, že systém zatím nefunguje a stále není jisté, jaký ho po prezidentských volbách čeká osud. Byť se u nás novináři rozplývali nad tím, jak prý i Obama je nadšeným zastáncem protiraketové obrany, tak stále zůstává v platnosti jeho opatrný přístup k financování něčeho pořádně nevyzkoušeného. Jako důkaz stačí i onen rozhovor pro televizi Fox, kde sice řekl, že základny jsou dobrá věc (ale ve smyslu ochrany před případným ruským vydíráním), ale až po několika otázkách redaktora a potom také třikrát zdůraznil, že systém musí fungovat. Logika napovídá, že pokud nebude opravdu úspěšný, tak se asi na něj nenajdou finance, zvláště ve světle dnešních hospodářských problémů.

2. Přístup k reformám. Rovná daň, demontáž policie a zvláště zdravotnická reforma nejsou něčím, co nás přibližuje k vyspělému světu. Je to spíše naopak. Situace kdy bezzubý stát bude jen lístečkem ve větru všemocných finančníků a velkých korporací je tím nejhorším, co pro své potomky můžeme udělat. Západní svět prožíval svůj zlatý věk v dobách výstavby sociálního státu, díky tomu i dokázal porazit Sovětský Svaz, který pro téměř nikoho nebyl zajímavou alternativou a podařilo se mu vytlačit vliv libovolných extremistů na okraj politiky. Po palivové krizi v 70. letech ale začalo docházet k postupným deregulacím, liberálové nabrali vítr do plachet a extrémisté mohou znovu žít na úrodném podhoubí zvyšujících se sociálních rozdílů a hospodářských krizí.

3. Stát hospodářem. Je na místě kritizovat konkrétní chybné kroky při spravování majetku i při řízení státu. Své zastupitele volíme ale proto, aby případné chyby nejenom uměli pojmenovat, ale aby je také našli a odstranili a ne aby své povinnosti přehodili na soukromý sektor a pak si mnuli ruce jací jsou to kabrňáci. Politik vyznávající heslo, že stát je špatným hospodářem, nemá ve správě věcí veřejných co dělat. Nevidím sebemenší důvod volit kohokoliv, kdo předem de facto prohlašuje, že to on a jeho partajní kamarádi budou dělat špatně. A tento akcent je důležitý nejen na celostátní, ale i na regionální úrovni.

Štítky:



pošli na vybrali.sme.sk

čtvrtek, října 16, 2008

Zastupitelská či přímá demokracie?

To je poměrně složitá otázka na kterou není lehké najít odpověď. Každá má své plusy i mínusy. V zastupitelské se občan nechá zastupovat zástupcem, který by měl volit dle programu, ke kterému se zavázal, že ho plnit bude a díky kterému dostal mandát. Avšak problém nastává, když se svému programu, díky kterému se dostal do funkce, zpronevěří či má hlasovat o něčem, o čem nebylo v předvolebním programu ani zmínka (viz radarová základna). Zde voliči nezbývá, než svého zástupce v příštích volbách nezvolit, což je někdy s křížkem po funuse.

V přímé demokracii je zase problém, že většina lidí se nemůže zabývat každodenníma povinnostma poslance a celonárodní hlasování o každém zákonu je téměř neproveditelné. Ale proč neskloubit oba systémy dohromady, přičemž měnit by se nemuselo nic. Jednoduše by se založila nová strana, která by neměla žádný program, jen by volila dle vůle svých voličů. Kdo chce, ať ve volbách volí klasickou parlamentní stranu a předá jí tak svojí zodpovědnost nebo se bude chtít aktivně podílet na prosazování svých vizí do praxe. Takováto strana by nikdy nezklamala své voliče, protože by byla podřízená jejich vůli. A jak to celé provést? Velmi jednoduše. Každý, kdo by tuto stranu volil, by obdržel řekněme stírací los, pomocí kterého by se mohl registrovat na stránkách strany a měl by oprávnění hlasovat o jednotlivých zákonech, stejně jako předkládat zákony či psát interpelace. Samozřejmě zákony k předložení i interpelace by musely projít stranovým hlasováním (znovu jednoduše kliknout). Ptáte-li se, zda-li má být hlasování povoleno i někomu jinému, než-li voliči strany, tak má odpověd bude negativní. Všichni ostatní dali totiž svůj mandát nějaké jiné straně či ho nechali propadnout, proč by měl někdo mít možnost dát hlas jedné straně, která se řídí nějakým programem a ještě by mohl hlasovat znova díky straně, kterou ani nevolil, tedy svůj mandát jí nedal?

Co se týče přeběhlictví, to by šlo velmi efektivně minimalizovat sepsaním rezignačních dopisů potenciálních poslanců před volbami, které by podepsali a nechali volnou kolonku datum. Takovýto strašák by jim prakticky nedovolil hlasovat jinak, než se zavázali. Otázkou je, zda-li by měli takto zvolení poslanci hlasovat jako jeden muž či v poměru výsledku stranického hlasování rozpočteno na poslance a zda-li by měla být stanovena nějaká minimální kvóta, při které by bylo stranické hlasování platné (řekněme 50%).

Řešit účast ve vládě bych nechal zcela otevřené diskusi, ale zde by se nejspíše volili znovu zástupci vlády, kteří by jednali již podle svého vědomí, ale byli by kdykoliv odvolatelní stranovým hlasováním (stále myšleno pomocí internetu od registrovaných voličů). Toto už jsou velmi předběžné otázky a rád bych zde nechal velký prostor pro diskusi.

Jen k organizačním otázkám. Myslím, že by to nebylo příliš nákladné či neproveditelné. Sledoval jsem velmi pečlivě mnohá občanská hnutí či sdružení a vždy se najde dost nadšených jedinců, kteří svůj volný čas dokáží obětovat tomu či onomu sdružení a buď vytvoří stránky nebo finančně přispějí, roznášejí propagační letáky či diskutují na různých internetových fórech. Celé vedení strany by nebylo vůbec nákladné, protože stránky na internetu stojí řádově pár set korun ročně, odkazy na internetu vůbec nic (pokud se nejdená o reklamní banner), letáky může tisknout doma každý sám, případně se zřídí transparetní internetové konto, kam bude každý moct přispět. Strana by ani nemusela mít výrazné volební tváře, protože jednotlivici by byli nepodstatní, avšak muselo by se jednat o čestné lidi (i kdyby ne, je zde výše zmiňovaná pojistka). Nemusel by se rovněž formulovat žádný program strany, který by byl tak nenapadnutelný. Velký plus by rovněž byl, že by tato strana reflektovala zájmy svých voličů a to v průběhu celého volebního období, ne jen před volbami.

Předpokládám, že strana by měla velký úspěch u voličů, kteří se právě chtějí aktivně podílet na vedení naší vlasti a ne jen čekat 4 roky s rukama v klíně, jestli zase nějaký přeběhlík nedá přednost osobnímu prospěchu před programem strany. Zároveň by se jednalo hlavně o počítačově zdatnější lidi, i když volit by bylo co nejvíce jednoduché. Na stránkách strany by byla i diskuse, kde by mohli voliči strany vyjádřit svůj názor, avšak museli by se chovat v rámci slušných pravidel, tedy nenadávat a nespamovat. Pokud by se takto provinili, nejdříve by přišlo napomenutí, po neuposlechnutí i zákaz diskuse, nikoliv hlasování. Kdo máte jakkýkoliv nápad, napište mi prosím vaše připomínky či kdo by se chtěl aktivně zapojit, bude vítán. Rovněž jakákoliv právnická, programátorská, finační či jiná pomoc bude v budoucnu vítána. Myslím, že je zde prostor pro takovouto stranu a našla by mezi lidimi slušnou podporu, avšak důležité je chtít a mít pevnou vůli. Pokud by to našlo třeba odezvu, mohli by se lidé mnohem více zajímat o politické dění a mohlo by se třeba časem přejít na zcela přímou demokracii nebo i třeba od ní zcela upustit. Při nejhorším to může trochu seškrábat hroší kůži našich současných politiků, kteří se cítí až nezvykle neohrozitelní. S jejich maximální odporem a házením klacků pod nohy každopádně můžeme počítat od samého počátku.

Kontakt: ObcanskeForum@seznam.cz

Poslal Jaromír Eybl

Štítky:



pošli na vybrali.sme.sk

středa, října 15, 2008

Otazníky kolem Milana Kundery

Na základě jednoho zápisu byl z Milana Kundery učiněn sprostý udavač. Bohužel článek v Respektu ani další materiály Ústavu pro studium totalitních režimů zatím nedokážou vysvětlit dvě otázky.

1. Miroslav Dvořáček brzy ráno vyjel z Pocinovic, dostal se do Prahy (dnešní vlaky tuto trasu s přestupem zvládají zhruba za čtyři hodiny), zde nakoupil klobouky, boty a pár dalších drobností, několik hodin pátral, potom náhodně potkal svoji známou, doprovodil ji z Mánesova mostu do kolejí na Špejcharu, uložil si u ní kufr a již krátce po poledni vyrazil dále pátrat. Poté paní Militká zašla na oběd se svým přítelem Dlaskem, tam ho poinformovala o příjezdu Miroslava Dvořáčka, ten nějaký čas později potkal údajně Milana Kunderu, tomu vše ihned převyprávěl a ten prý již v 16. hodin hlásil celou událost na policii.

Je tu trochu příliš moc akce na tak relativně krátký časový úsek. Vše by se muselo odehrávat doslovně v neustálém běhu všech aktérů, ideálně načasovaných vlakových spojích, aby tento harmonogram nastíněný panem Hradílkem byl aspoň trochu realistický.

2. Druhý otazník je mnohem závažnější. Jaké byly další osudy Miroslava Dlaska a Ivy Militké ? Z článku pana Hradílka to vypadá, jako by si prostě jen tak povídali a netušili, jaké to může mít následky. Ale zároveň díky tomu by bylo jasné, že spáchali trestný čin tím, že západního agenta nenahlásili. Napadají mne pouze dvě možná vysvětlení. Buď udání pocházelo přímo od jednoho z páru, ale pak není moc jasný ten zápis na protokolu nebo jeden z milenců zašel za Milanem Kunderou, jako předákem kolejí (čili nejrychleji dostupným "orgánem") a nesdělil mu to jen tak při kávičce, ale šel jemu přímo a hlavně oficiálně, tudíž "neututlatelně", nahlásit trestný čin. V tom případě ale Milan Kundera není udavač, protože neměl vůbec na výběr.

Navíc jak vyplývá ze zveřejněného záznamu, paní Militká jasně hned policii prohlásila, že ukrývá kufr zběha z vojny, který ilegálně přešel do Německa. Na nevinnou slečinku, která netušila která bije, je ve všem nevinně a byla prostě jen moc upovídaná a zlí policisté jí dokonce znemožnili kamaráda varovat, je takováto okamžitá spolupráce trošku překvapivá. A hlavně je to zvláštní, protože se aspoň podle zatím zveřejněných údajů ani jí ani jejímu budoucímu manželovi vůbec nic nestalo - a to vše v dusivé atmosféře padesátých let.

A jedna poznámka na konec, ze zveřejněného zápisu vůbec nevychází, že by Milan Kundera nahlásil špeha či emigranta. Pouze prý oznámil, že si jakýsi Dvořáček uložil kufr v koleji na pokoji. O Německu, zběhovi atd. podle dokumentu mluví až Iva Militká a teprve na základě ověření jejích slov (v kufru nic zajímavého nebylo) policisté zůstávají na pokoji.

--------------
Podáno Respektem (a později přetiskováno)

Dnešního dne o 16. hodině dostavil se ku zdejšímu oddělení studující Milan Kundera nar. dne 1.4.1929 v Brně, bytem v Praze VII, Studentská kolej, Tř. Krále Jiřího VI a udal, že v této koleji bydlí studentka Iva Militká, která sdělila studujícímu Dlaskovi z téže koleje, že téhož dne se sešla na Klárově v Praze s jistým známým Miroslavem Dvořáčkem. Ten si k ní prý dal do úschovy 1 kufr s tím, že si pro něj přijde během odpoledne...Dvořáček měl udánlivě sběhnouti z vojny a snad měl býti od jara minulého roku v Německu, kam ilegálně odešel."

Na zveřejněném dokumentu

Dnešního dne o 16. hodině dostavil se ku zdejšímu oddělení studující Milan Kundera nar. dne 1.4.1929 v Brně, bytem v Praze VII, Studentská kolej, Tř. Krále Jiřího VI a udal, že v této koleji bydlí studentka Iva Militká, která sdělila studujícímu Dlaskovi z téže koleje, že téhož dne se sešla na Klárově v Praze s jistým známým Miroslavem Dvořáčkem. Ten si k ní prý dal do úschovy 1 kufr s tím, že si pro něj přijde během odpoledne... Podle prohlášení Militké Dvořáček měl udánlivě sběhnouti z vojny a snad měl býti od jara minulého roku v Německu, kam ilegálně odešel."

Proč Respekt a pan Hradílek přímo v textu vyřízl ona tři zvýrazněná slova? V jeho podání to zní, jako kdyby o sběhnutí z vojny a ilegálním odchodu mluvil Milan Kundera.

...............
Zdroje:
Respekt - Udání Milana Kundery (tištěné vydání strany 38-45)
Ústav pro studium totalitních režimů - Miroslav Dvořáček (je zde i onen policejní záznam, co je jediným "důkazem" v celé kauze)

Štítky: ,



pošli na vybrali.sme.sk

úterý, října 14, 2008

Počet nemocných poklesl ?

S tímto geniálním nadpisem přišly Lidové Noviny. Přímo v článku ale již nic takového nezjistíme. Jde o zprávu ČSÚ, která netvrdí, že počet nemocných poklesl, ale že poklesl počet případů pracovní neschopnosti. Zároveň se však téměř o 16 % zvýšila průměrná délka trvání jednoho případu pracovní neschopnosti. V tomto zvýšení se promítlo prudké snížení krátkodobých při současném nárůstu dlouhodobých pracovních neschopností. Tolik statistický úřad.

Nikdo nepochyboval, že omezení výplaty nemocenského zmenší počet hlášených pracovních neschopností. Kdyby se například úplně zrušilo vyplácení nemocenské nebo nárok na ní začínal třebas až od třicátého dne a nebo dokonce by marodi museli platit pokuty za svoji nemoc, tak by přitroublí novináři mohli nahlásit, že jsme se stali nejzdravějším národem na světě. Ale skutečnost je bohužel jiná. Lidé jsou nemocní stále stejně, jen menší chřipky přechází a nebo si berou dovolenou. To už v statistikách zahrnuto nebude. Navíc je varující rostoucí délka trvání nemoci. Ale je to logické, přechozená nemoc, kterou by normálně vyléčilo pár dnů v posteli se může později projevit různými komplikacemi. Když už pouhý půl rok omezení nemocenské měl statisticky zachytitelný efekt, jak by to vypadalo, kdyby takový stav trval dlouhodobě ? Pravděpodobně by došlo k dalšímu průměrnému nárůstu délky trvání nemocí a navíc by po jistém čase došlo znovu k nárůstu celkového počtu nemocných. Jenže tentokrát těch, které vyléčí mnohem nákladnější prostředky. A je toto opravdu v našem zájmu ?

Štítky:



pošli na vybrali.sme.sk

úterý, října 07, 2008

Propagandista Kubera

Senátor za ODS Jaroslav Kubera přišel s originálním vysvětlením, jak to prý za aktuální krizi mohou částečně i vlády (samozřejmě že v podtextu jde o vlády socialistické), které deficitními rozpočty lákají občany k většímu zadlužování. Jako vždy u všech propagandových hesel jde o ničím nepodložený nesmysl.

Jako důkaz postačí jeden příklad. V roce 2006 (čili na konci vlády ošklivých a rozhazovačných socanů) v České Republice průměrná hodnota hypotečního dluhu na jednoho občana činila 790 eur. V chudším Estonsku, které nám bylo často dáváno za příklad úspěchu liberálních reforem, kterému se dařilo hospodařit s vyrovnaným rozpočtem hodnota hypotečního dluhu na jednoho občana byla ... 3 180 eur.

Rozhazovačný ani spořivý rozpočet nemá jak je v případě Česka a Estonska jasně vidět na zadlužování občanů vliv. Vliv ale mají obrovské reklamní kampaně bank, které dnes a denně člověka přesvědčují, že půjčit si a neomezeně konzumovat je vlastně to nejlepší, co pro sebe můžeme udělat. Vliv má jakákoliv reklama, která nás neustále ujišťuje, jak ke svému životu potřebujeme i naprosté zbytečnosti a to pokud možno ihned. Vliv mají ekonomové, kteří nás neustále ujišťovali, jak koupě bydlení je nejlepší investicí a ceny asi neustále porostou do nebe, proto právě teď je nutno si pořídit nové bydlení - a právě teď znamenalo a znamená libovolnou chvíli. A pokud jde o politiky, tak ano, někteří mohou mít na zadlužování občanů vliv. Například ti, kteří nás přesvědčují, že vstoupit do dospělého života s dluhem za studium, je vlastně tím nejlepším co můžeme pro sebe udělat.

Štítky: ,



pošli na vybrali.sme.sk

pátek, října 03, 2008

Sulc z čuníka

Ústecký hejtman Jiří Šulc se rozhodl, že před volbami, ve kterých pozice jeho strany je silně otřesena, musí vytáhnout nějaký větší kalibr. Sáhl po podobném receptu, jaký již jednou použil senátor a předseda lidovců Jiří Čunek. Pokud nemáte voličům co říci, tak se věnujte bezpečnému tématu, které bude ladit uchu velké části naší populace. A tím tématem jsou samozřejmě Romové.

Hejtman jistě počítá s podobným efektem, jaký se objevil u vsetínského starosty. Z nepříliš známého lokálního politika se najednou stala hvězda celorepublikového formátu, přinejmenším každý druhý občan mu dával za pravdu a také vše pak potvrdil volební výsledek. Jiná témata v jeho volební kampani zmizela do ztracena a znovu a znovu se jen všichni zabývali buď rasismem nebo paušalizováním. A autor rasově laděných výroků stále prohlašoval, jak on ani náhodou není rasistou, ale vždy ve správné chvíli znovu přidal nějké slovíčko o opálených. Stejný koncept začíná rozjíždět i pan Šulc, ukazujíce fotografii svého romského kamaráda. Dá se věřit, že rasistou skutečně není. Ale jeho kampaň takovýto podtext má a on si je naprosto jistě toho vědom.

Přitom na celé záležitosti není zajímavá jen haiderovská taktika ODS, ale i prostý fakt, že hejtman Šulc je už na stanovisku osm let. To, že situaci šlo řešit ukazuje například město Český Krumlov, které z romskou menšinou nemá příliš problémy. Takže chyba nebude v předchozích vládách (navíc krajská zastupitelstva mohou předkládat návrhy zákonů a pokud by pan Šulc něco skutečně chtěl dělat touto formou, tak mohl již od roku 2000), chyba bude v současném a minulém vedení kraje, které přiznáním své neschopnosti dalo jasný důvod je nevolit. A nezmění to ani tisíc dalších rasově laděných plakátů.

-------------------

Jiný pohled - k hejtmanu Šulcovi článek na Outsidermedia

Štítky:



pošli na vybrali.sme.sk