Čunek over

Předseda koaliční KDU-ČSL a dnes již bývalý ministr pro místní rozvoj Jiří Čunek, proslavený svými přímočarými recepty na řešení „romské otázky", opět opouští ministerský post a vše nasvědčuje tomu, že tentokrát již se nevrátí. Neodchází ovšem středem jako ten, kdo splnil svůj úkol, ani s hlavou vztyčenou jako muž, který umí přijmout porážku. Jiří Čunek odchází za ublíženého pofňukávání, že kdyby to záleželo jen na něm, tak by nikdy neodešel, protože on přece nic špatného neudělal.

Nepřiživoval protiromskou xenofobii, neulpělo na něm podezření z braní úplatků, a zastavení jeho trestního stíhání v této věci nepatří mezi nejkřiklavější aféry, jimiž je česká justice opředena… a nebo je to všechno tak trochu jinak? Ordinérní „kauza Čunek" se táhne již téměř dva roky a za tu dobu již poněkud vyčpěla, proto není od věci si připomenout její vývoj, abychom mohli páně Čunkovo působení ve vrcholné politice plně docenit:

V plné síle to propuklo v dubnu roku 2007, když začaly na povrch vyplouvat nejasnosti a podezření ohledně Čunkova působení na vsetínské radnici. Pamětliv přísloví, že drzé čelo je lepší než poplužní dvůr, odmítl Čunek byť i jen připustit, že by mohl v reakci na tato podezření rezignovat. Ale možná si byl je velmi dobře vědom, že vláda nad ním drží ochranou ruku a že jej nedá.

A tak si mohl červnu 2007, když Nejvyšší státní zástupkyně za pět minut dvanáct zasáhla v jeho prospěch a de-facto zrušila jeho trestní stíhání, klidně říkat: „Já jsem Čunek, kdo je víc."

Kauza Čunek kulminovala v srpnu 2007, když nově přidělený pečlivě vybraný státní zástupce A. Salichov zrušil trestní stíhání J. Čunka, čímž se sice zavděčil vládě, ale právní povědomí české veřejnosti tím uštědřil další pravý hák. V České kotlině zbyl jen strach a hnus. Hnus z toho, jak vláda manipuluje formálně nezávislým trestním stíháním a s jakou neomaleností zasahuje ve prospěch svých členů, strach z toho, kam až je vláda schopna zajít a jaký z pilířů demokratické státu znásilní příště.

Netrvalo to však dlouho a v listopadu 2007 Čunek ve vládě poprvé skončil poté, co nově přidělený pečlivě vybraný státní zástupce A. Salichov obnovil přerušené trestní stíhání. Žádný důvod k radosti to však nebyl, protože se nejednalo o nápravu chyb minulých a očištění politické scény v očích veřejnosti, nýbrž o spáchání chyb sice nových, avšak nesoucích se zcela v duchu těch dosavadních.

A ještě ten samý měsíc bylo jasné, že fraška pokračuje, protože Čunkovo trestní stíhání bylo opět zastaveno a Čunek se začal pomalu vracet do vlády. Cestu mu ještě trochu zkomplikoval ministr zahraničí K. Schwarzenberg, který rezolutně prohlásil, že s Čunkem v jedné vládě sedět nebude, alespoň pokud Čunek vše, co vzbuzuje podezření z úplatkářství, uspokojivě nevysvětlí. Čunek sice žádné přesvědčivé vysvětlení nepodal, ale pan ministr Schwarzenberg, který má Velký Úkol (prosadit radar) a nemůže tudíž vládu opustit, navíc k jeho splnění potřebuje součinnost lidovců, takže nemůže ani držet Čunka dlouho mimo, nakonec v zájmu věci obětoval trochu té cti a„moudře" naznal, že zcela stačí, když vyšetřování, které mělo prokázat Čunkovu nevinu, neprokázalo jeho vinu, a že tedy spolu mohou opět usednou do vládních lavic, čímž poněkud svérázným způsobem naplnil rodové heslo Schwarzenbergů Nil nisi rectum.

V těchto dnech tedy opouští Čunek vládu na druhý pokus. Na tom, zda to bude tentokrát definitivní, však popravdě řečeno již příliš nezáleží. Čunek totiž neodchází proto, že by byl zpochybněn jeho morální kredit a jeho bezúhonnost, neodchází proto, že by jeho přítomnost ve vládě diskreditovala vládu jako celek a hloubila tak další příkopy mezi politiky a veřejností a přispívala k pokračujícímu odcizování se mezi státem a lidem, kterýžto vývoj je pro demokracii krajně neblahý.

Čunek neodchází proto, že by nedostál základním kvalifikačním předpokladům na to být ministrem, neodchází pro ztrátu důvěry. Odchází proto, že selhal při čerpání peněz z evropských fondů. Plány všech spekulantů, klientů, podvodníků, kamarádů a spřátelených firem a firmiček, kteří se chtěli na evropských penězích přiživit, přišly vniveč, protože Čunek selhal. Jeho posláním totiž nebylo v prvé řadě řádně spravovat portfej mu svěřenou, ale zajistit dostatek peněz pro pijavice, napojené na veřejné rozpočty. To Čunek nedokázal a proto se za něj již nikdo nepostavil, nikdo ho nepodržel. A tak Čunek musel jít.

Uzavírá se tak jedna z nepřeberné řady epizod nekonečného seriálu ze současnosti, který ovšem nepíše žádný šílený scénárista, ale sama realita české politiky a veřejného života vůbec. Občané se pobavili, zanadávali si, odreagovali se a už se mohou těšit na další veselou taškařici, kterou jen a jen pro ně (a za jejich peníze) sehrají čeští politici. S trochou nemístného optimismu lze doufat, že se občané poučili, udělali si jasno v tom kdo je kdo, a při příštích volbách to politikům spočítají i s úroky. Bohužel, mnohem spíše zůstanou nakonec občanům zase jenom oči pro pláč, protože čeští politici důsledně hrají podle metody: „My vládneme, a vy ne."

Dokud lidé nepochopí, že demokracie se sama neudělá, ani ji za ně nevybuduje nikdo jiný, ale že mají pouze to, co si sami udělají, do té doby bude v každé vládě nějaký Čunek. A to budeme moci mluvit o štěstí, když bude jen jeden. I když jeden, nebo tucet, to už není zase až tak velký rozdíl. S politiky – zejména s těmi, co tvoří současnou vládu – je to totiž jako s hřiby hořčáky: stačí jeden, a zkazí celou polévku, bez ohledu na to, že všechny ostatní hřiby jsou praváci.

napsal Tribun