Polské volby vyhrála se slušným náskokem Občanská platforma (PO - Platforma Obywatelska) aktuálního premiéra Donalda Tuska. Pro ni je to velký úspěch. Vyhrát volby dvě období za sebou se zatím žádné polské politické straně nepodařilo. Za dalšího vítěze se považuje Palikotovo hnutí (RP - Ruch Palikota), strana, která ještě před půl rokem v průzkumech veřejného mínění neexistovala (i když o její existenci, či o výrocích jejího zakladatele se dost často mluvilo). Na svém (již tak nějak tradičně posledních dvacet let) zůstává Polská lidová strana (PSL - Polskie stronnictwo ludowe), současný koaliční partner Platformy.
Významnější poražení jsou tři. Druhé volby za sebou prohrálo Právo a spravedlnost (PiS - Prawo i Sprawiedliwośc). Možná nepočítalo s výhrou, ale nějaký malý procentní rozdíl mezi ním a Platformou, by při známé flexibilitě lidovců (jde asi o nějakou naprosto typickou lidoveckou vlastnost v celé Evropě) a možná i jisté vyhladovělosti levice - dříve Kaczynski neměl problém vládnout s velmi populistickým Andrzejem Lepperem, mohla znamenat vládu (s Palikotem se vážně nepočítalo, jeho před volbami očekávaný výsledek byl reálně jen někde kolem pěti procent). Tato vládní vize nebyla úplně nereálná. PiS je favoritem polského kléru, který ovlivňuje docela solidní zdisciplinovanou skupinu voličů, navíc nedělní volby, po mši, to je lahůdka. Kampaň PiS postavilo z části na znechucování voličů Platformy (Tusk je líný, neschopný, nudný, podlézavý, rusofilní, germanofilní, nepolský a vůbec takový podezřelý), kteří by sice hlas Kaczynskému nedali, ale mohli by zůstat doma. Podle výsledků tato kampaň příliš nevyšla. Ti co se cítili znechuceni Platformou, byli asi otráveni něčím jiným a proto si vybrali Palikota.
Dalšími poraženými jsou Polsko je nejdůležitější (PJN - Polska jest najwazniejsza) a Unie demokratické levice (SLD - Sojusz lewicy demokratycznej). PJN vytvořili odpadlíci z Práva a spravedlnosti. Jejich cílem bylo postavit vlastně úplně stejnou stranu, jako byla ta, ze které odešli, jen měla být mediálně trošku hezčí, bez té agresivní kachny a nenávistné rétoriky. Ale bez vymezování se proti vládě to stejně moc nejde a pak najednou dostal národní volič na výběr volit tu opravdu národní, pravou a jedinou stranu, a nebo ty divné zrádce a dezertéry, kteří nekřičí zase až tak národně. A SLD to je kapitola sama pro sebe, která má určitý význam i pro českou politickou scénu.
V našich novinách lze narazit na různé formulace o krachu postkomunistů či levice obecně a jiné podobné nesmysly. SLD sice část kořenů opravdu má v bývalé Polské sjednocené dělnické straně, ale jde už dávno o slepenec levicových bloků (posledně spíše se štěpící), kterému dokonce i antikomunisté jako Kaczynski cejch rudochů nedávají. Jen naši novináři krapet zaspali dobu a bojují již dávno vybojované bitvy. Krach SLD je něčím jiným než pádem zbytků minulosti, dá se říci, že dokonce jde spíše o něco opačného. Je to další evropské varování, jak končí přeměny stran sociálně demokratických na nějaké ty hezké, cool strany, co se již kamarádí s novináři, tvítují a fejsbůkují jako diví a jejichž hlavní programovou náplní je být pokud možno zelený, teplý a hlavně nekonfliktně trendy. Klasická levicová témata byla v sázce na modernost a směr "představa o tom co mladí chtějí" zatlačena velmi výrazně do pozadí. Jenže asi nikomu nedošlo, že tato strana, bez modernosti a coolovatosti před deseti lety vyhrála volby se čtyřicetiprocentním ziskem. Tehdy byla čistě a jasně levicová a zabývala se levicovou tématikou. Přece za deset let nevymřelo 40 procent polských voličů, které takovýto program oslovoval. A představa, že tito voliči najednou začali tvítovat a mají na fejsu profil je podobně nesmyslná. Ale byli hozeni stranou, která byla pro ně nejpřirozenější, do koše. Nepřipomíná to náhodou určité směry v české politice?
Aby byl člověk spravedlivý, tak situace v Polsku je mírně složitější. Ti často vysmívaní šmelící Pšonkové ještě nebyli postiženi demencí jaká dorazila do naší české kotliny. Oni nechtějí platit čím dál tím více ve formě různých daniček, příplatečků, doplatečků a poplatečků za čím dál tím méně. I obě největší a konkurenční partaje, Platforma a Právo, které jsou jasně pravicové (jedna liberálně, druhá konzervativně) mnohem raději optimalizují a racionalizují než privatizují. A když bylo třeba, tak liberální Platforma bez váhání tvrdě sáhla na zájmy soukromých penzijních fondů. Ochrana pracovních míst, regulace, státní zdravotnictví či v případě potřeby vyšší daně, to nejsou sprostá slova, Řecko a vyvražděné děti bez budoucnosti, ale naprosto normální témata k celospolečenské debatě.
Navíc polské klasické levici to její přesměrování na "in" směr, částečně fungující u prezidentských voleb, bleskově přebrala právě Palikotova strana. Její výtečná a nečekaná třetí pozice se neopírá jen o antiklerikalismus (tam zkrocená nekonfliktní levice už velmi dlouho pokulhávala a byla rozhodně nepříliš důvěryhodná) a formální hospodářský liberalismus (ve velmi obecné formě, kterou kdykoliv v rámci koaličních potřeb lze přizpůsobit téměř čemukoliv), ale právě o tu menší částí populace vyžadovanou modernost. A něco skutečně nového, vedeného cool magorem, co si zakouří jointa a zamává vibrátorem (ale pozor na vnější zdání - pan Palikot je velmi inteligentním a zajímavým člověkem) je určitě mnohem víc trendy než nějaká stará strana s novým nátěrem, kterou vede možná moderní a mladý, ale příliš klasický politik Napieralski.
A jaká bude budoucnost polské vlády? Nyní vše směřuje k pokračování aktuální koalice, přinejmenším do konce tohoto roku, i když stále nic není naprosto jisté. Ale později si Platforma může vybrat kohokoliv. A Palikot je politikem, který sice Platformu opustil, ale bylo to více méně v dobrém, nikdy do ní nijak nenávistně nekopal a například hospodářské názory jsou u těchto směrů velmi podobně, čili liberálně středové.
Psáno pro
OutsiderMedia.
------------------------
Včera po dopsání tohoto článečku jsem se dočetl velmi užitečnou informaci, že si nyní mohu koupit na webu ČSSD jojo.
Štítky: zahraničí
