pondělí, listopadu 03, 2014

Jan Němec a Srdce nad Hradem

Při poslední pseudoaféře se státními vyznamenáními silně zaznělo jméno režiséra Jana Němce. Ten dostal od svého bratrance z druhého kolena Václava Havla v roce 2002 vyznamenání, které po aktuální ceremonii vrátil*, protože zlý Zeman vyznamenal dva filmaře, kteří se nezasloužili o stát, ale jen mu udělali politickou kariéru.
Přiznám se, že vůbec mám problém s výrazem "zasloužili se o stát". Prý se o něj zasloužili například pánové Švankmajer a Ondříček. Skvělá jména, zná je dost lidí z umělecké branže  - mimo ni až zas tak moc ne, zvláště kameramany drtivá většina diváků zvlášť nesleduje. Tím,  že je zná relativně úzká skupina milovníků filmu, se zasloužili o stát? Připouštím, že se to tak dá brát, ale tím pádem každý známější filmař či člověk od filmu nebo jiný umělec po několikátém svém díle získává nárok na ocenění. A také je velmi často, pokud padne do oka hradnímu pánovi, dostane (u Havla je nemálo oceněných, vůči kterým by se tehdy dalo vznášet podobné námitky jako dnes, ale tehdy pan Němec a i většina médií mlčeli).
Máme zde dvě zajímavá jména. Pokud uznáme, že se obecně umělec svou prací zasluhuje o stát, zvláště pokud pracuje delší dobu a je oblíben či získává různá ocenění (z tohoto hlediska by část umělců oceněných Václavem Havlem měla s pokorou vrátit medaile a nebylo by co řešit), pánové Sedláček i Renč rozhodně patří mezi výrazné osobnosti naší kulturní scény.
Začnu tím druhým. I když mi jako člověk není dvakrát sympatický a ani mi moc nesedne drtivá většina jeho tvorby, rozhodně se o něm nedá mluvit jen jako o někom, kdo se do kulturního povědomí zapsal natočením volebního klipu o Zemanovi. Vsadil bych se, že hned po volbách zrovna na to naprostá většina lidí zapomněla. Nicméně o Renčovi a jeho filmech věděla a vědět bude. Svým dynamickým a agresivním stylem patří už více než dvacet let k výrazným českým filmařům a s mírnou nadsázkou se dá říci, že právě on tvoří základy nějaké naší nové komerční filmové školy.
Robert Sedláček, kterého média a pan Němec degradovali do role bezvýznamného autora dokumentu o Miloši Zemanovi je také velmi zajímavá postava. Za prvé bychom si měli uvědomit, že onen dokument o Zemanovi točil v době, kdy by nikdo nevsadil ani deset halířů na to, že Miloš někdy zasedne na svatohavelský stolec. Vybral si prostě originální objekt a filmově ho zpracoval. Tehdy jeho dílo nikoho nijak významně nepobouřilo. Ale to je vedlejší. To totiž v žádném případě není celá jeho tvorba. Natáčel velmi dobré dokumenty (za nejlepší se často uvádí Tenkrát z roku 1999, který popisuje události listopadu o deset let dříve) a už svým prvním hraným filmem Pravidla lži velmi příjemně překvapil nejen uměleckou, ale i diváckou veřejnost. I jeho další věci zaujaly originálním přístupem - určitě stojí za to shlédnout Největšího z Čechů či film Rodina je základ státu.
Když můžeme zaslepeně pana Sedláčka a pana Renče degradovat  do pozice bezvýznamných nul, které dostaly medaili jen za to, že udělaly něco o Zemanovi či pro Zemana, položme si ve stejném kontextu otázku: Není pan Němec podobně bezvýznamný nikdo, když v roce 2002 natočil oslavný filmový pomníček Václava Havla nazvaný Srdce nad Hradem? Pokud u něj uznáváme předchozí a následující tvorbu, uznávejme ji také u jiných.

* To byla trošku trapná šaráda, protože ho prý vracel a zároveň nevracel. Že si ho někdy příště, až si to rozmyslí, vyzvedne zpátky. Jenže jak se později ukázalo, to už není možné. Musel by dostat nové.  

Štítky:



pošli na vybrali.sme.sk

Komentáře: 1:

V 11/04/2014 3:00 odp. , Blogger Tribun řekl...

To je pořád dokola jedno a to samé: neumíme a nechceme měřit všem stejným metrem a pleteme si sympatie se spravedlností. Podle toho žijeme a podle toho to tu také vypadá.

 

Okomentovat

Přihlášení k odběru Komentáře k příspěvku [Atom]

Odkazy na tento příspěvek:

Vytvořte odkaz

<< Domovská stránka